Žijeme v době, kdy máme na pár kliknutí k dispozici víc filmů a seriálů, než kolik bychom byli schopni za celý život zhlédnout. Netflix, Disney+, HBO Max, Prime Video, Apple TV a další služby nás zásobují obsahem takovým tempem, že člověk občas ani neví, co si pustit dřív. Jenže i přes všechen tenhle komfort jsem si v poslední době znovu uvědomil jednu věc. Ne všechno, na co se chcete podívat, na streamovacích službách skutečně najdete.
A teď nemluvím nutně o nejnovějších blockbusterech nebo aktuálních seriálových hitech, ale spíš o věcech, které člověk hltal v pubertě, má je spojené s určitou dobou svého života a čas od času na ně dostane chuť čistě z nostalgie. Jenže zkuste dnes někde legálně najít některé starší české seriály, zapadlé sitcomy nebo méně známé filmy. Často narazíte na to, že prostě nejsou nikde. Nejsou na Netflixu, nejsou na OnePlay, nejsou na iVysílání, nejsou zkrátka nikde. A pokud jsou, tak třeba jen na chvíli, než zase zmizí.
Doba divokého stahování je sice už dávno pryč a většina z nás si zvykla na pohodlí streamovacích platforem, jenže ruku na srdce, spousta lidí má dodnes někde v počítači, na externím disku, NASu nebo cloudu uložené filmy a seriály, které si stáhla před lety. Já se třeba bez mučení přiznám, že si takto dlouhodobě na iCloudu přechovávám fantastický sitcom Haló, tady Indie, který kdysi běžel na Prima Cool a který jsem před lety stáhl přes torrenty jednoduše proto, že jinak nebyl k sehnání. A upřímně? Dodnes mě mrzí, že podobné věci nejsou běžně dostupné, protože pro určitou generaci mají svoje zvláštní kouzlo, byť chápu, že zrovna tento sitcom by v dnešní hyperkorektní době prostě nemohl projít už jen proto, že se celý točí kolem vtípků na Indy a jejich kulturu a životní styl.
Podobně to mám třeba i s Redakcí z dílny TV Nova. Ano, ve výsledku je to naprostá slátanina, ale nějaké guilty pleasure má asi každý. Člověk se na to nedívá proto, že by šlo o vrchol televizní tvorby, ale proto, že mu to připomene dobu, kdy podobné věci běžely v televizi, člověk je sledoval bez většího přemýšlení a jednoduše se u nich bavil. A pak jsou tu samozřejmě i mnohem „důstojnější“ kousky, u kterých je problém spíš v dostupnosti konkrétních verzí. Typicky prodloužené verze Pána prstenů nebo Hobita, které sice existují, ale dostat se k nim pohodlně a pustit si je na televizi nemusí být vždy úplně samozřejmé.
A právě tady pro mě začal dávat obrovský smysl Plex. Pokud jej neznáte, velmi zjednodušeně řečeno jde o aplikaci, která vám z vlastních filmů a seriálů dokáže udělat soukromou videotéku. Plex je dostupný mimo jiné i na Apple TV, což je za mě naprosto ideální kombinace. Obsah můžete mít uložený například na NASu, domácím serveru, počítači nebo jiném úložišti, které do Plexu napojíte, a následně jej pohodlně přehráváte přímo na televizi a to bez připojování flashky, bez přetahování souborů, bez neustálého řešení, co kde vlastně máte.
Největší kouzlo Plexu ale podle mě není jen v samotném přehrávání. To by ve výsledku zvládla i řada jiných řešení. Plex mě dostal hlavně tím, jak dokáže s vaší knihovnou pracovat. Pokud máte filmy a seriály dobře pojmenované, aplikace si k nim sama stáhne metadata, obaly, popisy, informace o hercích, sezónách, dílech a podobně. Ve výsledku tak najednou nekoukáte na obyčejnou složku plnou souborů, ale na prostředí, které se pocitově dost blíží Netflixu nebo jiné streamovací službě. Jen s tím rozdílem, že obsah je váš a máte nad ním kontrolu.
To je mimochodem věc, kterou jsem začal oceňovat čím dál víc. U streamovacích služeb si totiž nikdy nemůžete být jistí, že tam daný film nebo seriál zůstane. Dnes jej vidíte v nabídce, za měsíc zmizí kvůli licencím a máte smůlu. U vlastní videotéky je to ale jinak. Co si do ní uložíte, to tam zkrátka máte. A pokud si ji navíc pěkně uspořádáte, pojmenujete a necháte Plex, aby se postaral o zbytek, může z toho vzniknout překvapivě elegantní řešení.
Na Apple TV pak celé používání působí přesně tak pohodlně, jak by člověk od podobné aplikace čekal. Sednete si na gauč, otevřete Plex, vyberete film nebo seriál a sledujete. Žádné složité nastavování při každém spuštění, žádné hledání kabelů, žádné přemýšlení nad tím, jestli televize přehraje daný formát. Samozřejmě je potřeba mít základní knihovnu někde uloženou a správně nastavený Plex server, ale jakmile tím jednou projdete, odměnou je systém, který funguje velmi příjemně.
Mohlo by vás zajímat
Nechci tím říct, že Plex má nahradit streamovací služby. To vůbec ne. Sám je používám a jejich pohodlí je nepopiratelné. Spíš jej beru jako skvělý doplněk pro všechny, kteří mají doma nějaký vlastní videoarchiv, případně si chtějí uchovat věci, které na běžných platformách nejsou a dost možná už ani nikdy nebudou. Ať už jde o staré seriály, filmy z dětství, rodinná videa, dokumenty nebo třeba speciální edice oblíbených filmů, Plex jim dokáže dát formu, kterou si zaslouží.
Pokud tedy řešíte podobný problém jako já a čas od času vás přepadne chuť pustit si něco, co jste kdysi hltali, ale dnes to na žádné streamovací službě nenajdete, Plex rozhodně stojí za vyzkoušení. Neudělá za vás samozřejmě zázraky a obsah si do něj musíte dodat sami, ale jakmile jej jednou rozchodíte, dost možná zjistíte, že mít vlastní soukromou videotéku na Apple TV je mnohem návykovější, než se na první pohled zdá. A hlavně je na tom něco příjemně nostalgického. V době, kdy nám obsah neustále někdo půjčuje, přesouvá a maže z katalogů, je fajn mít alespoň kousek filmového a seriálového světa zase pevně ve vlastních rukou.
Ja mam raději Infuse na Apple TV
Za mě také Infuse. Infuse nepotřebuje instalovat server. Stačí jen síťový disk. Na Plexu jsem také měl velmi diskutovaný problémy s Dolby Vision a synchronizací snímků – docházelo k mikro trhání.
Taky používám Infuse. Krásně skládá kolekce, umí titulky….