Zavřít reklamu

Stavbu druhého jablečného kampusu s názvem Apple Park sledovalo hodně lidí – na spoustě technologických webů se pravidelně objevovaly záběry z dronů, dokumentující postup stavebního procesu, a část veřejnosti netrpělivě očekávala, kdy Apple Park konečně otevře své brány. První zprávy o Apple Parku ale nevyzněly příliš lichotivě – mluvilo se o tom, jak lidé narážejí do obrovských prosklených stěn hlavní kruhové budovy, zaměstnanci si stěžovali na rozvržení kanceláří. Veškeré zprávy, které novináři zpočátku přinášeli, byly ale zprostředkované – jediný, kdo měl tehdy kromě zaměstnanců do prostor Apple Parku přístup, byl Steven Levy – ostatní se nedostali dál, než do návštěvnického centra.

Webu Architectmagazine se ale podařilo vyzpovídat krajinného architekta Laurieho Olina, který se na návrhu Apple Parku podílel. Přestože úprava okolní krajiny přišla na řadu až mezi posledními, byla podle Olina jednou z hlavních věcí, na které při začátcích navrhování Apple Parku zaměřoval Steve Jobs. Společnost Apple kontaktovala Olina na jaře roku 2011. Olin tehdy působil ve Filadelfii, odletěl ale na schůzku s Jobsem do Cupertina. Olin byl podle svých vlastních slov překvapen hlavním požadavkem ze strany Jobse, který zněl:”Hlavně nic moderního”. Steve Jobs se v době spolupráce s Olinem již necítil po zdravotní stránce dobře, nemohli se tedy setkávat příliš často a na příliš dlouhou dobu. Olin popisuje jejich vzájemný vztah jako “krátké, ale velmi intenzivní setkání”, a vyjádřil obdiv na adresu Jobsových znalostí v oblasti architektury krajiny.

Slovo dalo slovo, a Olin na čtyři měsíce přicestoval do kalifornského Palo Alto, aby se s celým projektem blíže seznámil, a aby mohl pořádně prozkoumat specifika kalifornské krajiny. Olin s Jobsem se shodli na tom, že okolí hlavní budovy má sloužit jako místo odpočinku pro zaměstnance, jako jejich útočiště. Zaměstnanci měli mít při pohybu mimo budovy pocit, že jsou skutečně obklopeni přírodou. Bylo to těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. V Apple Parku bylo zapotřebí vysázet osm tisíc nových stromů, přičemž jejich školky musely být vypěstovány s dostatečným předstihem. Důraz byl kladen zejména na původní rostliny, s ohledem na stále se měnící se klima se ale Olin se svým týmem rozhodl také pro vysázení cizích odrůd. Své místo v Apple Parku tak kromě jabloní našly také meruňky, hrušně, švestky nebo třešně. Sklizené ovoce se servíruje v kantýně kampusu.

Plochy s trávou a lučními květy se obvykle osazují semeny, a trvá celé roky, než se uchytí – na to ale v případě Apple Parku nebyl čas, a tak se Olin se svým týmem a s podporou ze strany Applu rozhodl pro vysázení celých trsů. V prostorách kampusu nechybí ani jezírko – Olin vzpomíná na to, jak si společnost Apple nejprve nechala postavit model jezírka v poměru 1 : 1 kvůli detailnímu prostudování pohybu vody. Na rozdíl od parků z šedesátých let, které měly plnit spíše estetickou funkci, měly prostory Apple Parku opravdu sloužit lidem – Apple je nechal vybavit stezkami pro pěší, cyklisty i běžce, místy k sezení a dalšími prvky, sloužícími k aktivnímu i pasivnímu odpočinku.

Když Steve Jobs v roce 2011 prezentoval návrh Apple Parku cupertinské městské radě, při záběrech z výšky žertem přirovnal hlavní budovu k mimozemské lodi. Mělo se jednat samozřejmě o vtip, budova ale již tehdy sklidila z některých stran kritiku kvůli svému tvaru.

Paul Goldberer z listu The New Yorker tehdy podotkl, že “budovy nejsou vesmírné lodě”, a design budovy označil za “trošku děsivý”. Olin sám označuje celý projekt spíše jako ukázku infrastruktury než architektury. “Apple Park by se měl nakonec stát jedním z nejvýznamnějších projektů mé kariéry,” uzavírá.

Související články

Dnes nejčtenější