Při vzpomínce na roky 2006 a 2007 se mnoha uživatelům (především okolo 30 let) vybaví přechod od infraportu k Bluetooth. Tento skok nepředstavoval jen drobnou inovaci, ale naprostou revoluci ve způsobu, jakým jsme si tehdy vyměňovali tapety, polyfonní vyzvánění, vtipná videa a první Java hry. Rozdíl v rychlosti i dosahu byl totiž na první pohled jasný.
Infraport: Centimetry a přísná viditelnost
Přenos přes infraport měl jasná pravidla. Telefony musely být položeny těsně vedle sebe, ideálně ve vzdálenosti pouhých několika centimetrů, tak aby na sebe tmavá sklíčka senzorů přímo „viděla“. Ačkoliv teoretický dosah činil až jeden metr, v praxi jakýkoliv letmý pohyb nebo projití rukou mezi telefony znamenalo okamžité přerušení spojení a nutnost začít posílat soubor znovu.
Rychlost byla z dnešního pohledu „šnečí“. Většina běžných mobilů tehdy pracovala se základním standardem kolem 115 kb/s (kilobitů za sekundu). Přesun jedné průměrné fotky z VGA fotoaparátu nebo malé Java hry (o velikosti zhruba 150 kB) tak trval několik desítek vteřin. Pokud jste chtěli poslat krátké video, znamenalo to zablokovat si telefony na několik minut.
Mohlo by vás zajímat
Bluetooth: Volnost na 10 metrů
Nástup Bluetooth (v té době se v telefonech začal prosazovat standard 1.2 a následně rychlejší 2.0) nám rozvázal ruce. Přenos fungoval na bázi rádiových vln, takže zmizela nutnost přímé viditelnosti. Standardní mobilní čipy třídy 2 nabízely dosah až 10 metrů. Najednou bylo možné sdílet taháky a hry napříč celou třídou, i když měl dotyčný telefon schovaný v batohu.
Ještě větší byl rozdíl v rychlosti. Standard Bluetooth 2.0 s technologií EDR dosahoval teoretického maxima 3 Mb/s (v praxi se pohyboval těsně nad 2 Mb/s). Data tak vzduchem putovala zhruba dvacetkrát rychleji než přes infraport. Přijde mi to jako včera, kdy jsme přes Bluetooth sdíleli hry typu Playman Summer Games, Asphalt či bláznivé MP3.
