Když dnes na iPhonu spustíme graficky dechberoucí tituly z Apple Arcade nebo propojíme herní ovladač s Apple TV, málokdo z nás se zamyslí nad tím, jakou cestu musel herní průmysl vlastně ujít. Dnešní kapesní zařízení disponují výkonem, o kterém se nesnilo ani obřím sálovým počítačům před pár desítkami let. Všechno ale muselo někde začít. Dlouho předtím, než svět poznal legendární PlayStation nebo vůbec první přístroje od Atari, se v amerických obývácích objevila nenápadná krabice. Jmenovala se Magnavox Odyssey a navždy změnila způsob, jakým vnímáme televizní obrazovku.
Mohlo by vás zajímat
S myšlenkou interaktivní televize přišel už v šedesátých letech inženýr Ralph Baer, kterému se dnes po právu přezdívá otec videoher. Z jeho původního prototypu, tehdy známého pod strohým názvem Brown Box, se po letech usilovného vývoje zrodil komerční produkt. Na pulty amerických obchodů dorazila konzole Magnavox Odyssey na podzim roku 1972 a způsobila absolutní poprask. Poprvé v historii si totiž lidé mohli sami určovat, co se bude na jejich televizoru odehrávat, místo aby jen pasivně konzumovali vysílaný program.
Z dnešního technologického hlediska šlo o nesmírně primitivní zařízení. Konzole nedisponovala žádným procesorem ani operační pamětí a její vnitřnosti tvořily pouze základní analogové elektronické součástky. Systém dokázal na obrazovce vykouzlit jen tři pohyblivé bílé čtverečky a svislou čáru. Jak se z toho tedy stala plnohodnotná hra? Ralph Baer přišel s geniálním, byť poněkud úsměvným řešením. Ke konzoli se dodávaly speciální průhledné plastové fólie, které si hráči pomocí statické elektřiny doslova přilepili přímo na sklo své televize. Fólie obsahovaly namalované herní prostředí, ať už to byl tenisový kurt, hokejové kluziště nebo strašidelný hrad. Teprve prosvítající bílé čtverečky pak dotvořily iluzi míčku nebo sportovců.
Fotogalerie
Vzhledem k technickým limitům konzole dokonce neuměla ani počítat skóre nebo vydávat jakékoliv zvuky. V krabici jste proto našli papírové peníze, žetony a hrací kostky. Hraní na Magnavox Odyssey tak připomínalo spíše hodně netradiční křížence mezi klasickou deskovou hrou a videohrou. Základní balení se prodávalo za rovných sto dolarů a ačkoliv se nejednalo o gigantický komerční trhák, prodalo se poměrně solidních tři sta padesát tisíc kusů.
Hlavní překážkou ještě masivnějšího rozšíření byla nešťastná marketingová kampaň, kvůli které si řada zákazníků bohužel myslela, že konzole funguje pouze s televizory stejné značky. Přesto se jedná o historický milník naprosto zásadního významu. Právě virtuální stolní tenis z této průkopnické konzole totiž inspiroval Nolana Bushnella k vytvoření legendární hry Pong. Magnavox Odyssey tak položil onen nutný základní kámen celého herního průmyslu, který dnes generuje miliardy dolarů a tvoří neoddělitelnou součást moderních technologií i celého našeho každodenního ekosystému
