Zavřít reklamu

Na holku má trochu neobvyklé záliby. Už ve dvanácti letech si sestavila první počítač, který pak měla místo hraček. A vášeň pro informační technologie se Martiny Plocové drží dodnes. Na Fakultě informatiky na ČVUT byla ve svém ročníku jednou z pěti žen, které se úspěšně dopracovaly k titulu. Některé se pak rozhodly počítačům nevěnovat, ale Martinu to pořád hodně baví. Proto hned po studiu nastoupila jako jediná žena mezi vývojáře české společnosti Livesport. Pracuje v týmu, který programuje důležitý nástroj pro správu databáze se sportovními výsledky. Ty musí šlapat přesně, aby byl každý z mnoha milionů údajů měsíčně přiřazen ke správnému zápasu, závodu či týmu a během pár vteřin doputoval na weby či do mobilních aplikací desítek milionů sportovních fanoušků z celého světa. A přestože dělá náročnou práci a řeší úkoly, které zvládne jen pár vyvolených, působí velmi skromně. Když byste ji slyšeli povídat si s kamarádkami o nových botách, sotva by vás napadlo, že stejně přirozeně s kolegy probírá komplikované algoritmy.

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Už odmalička jsem měla blízko k počítačům. Tatínek pracuje ve stejném oboru, doma jsme pořád nějaké měli. Skládali a zase rozkládali jsme je stále dokola. Já jsem svůj první počítač složila asi ve dvanácti. S panenkami jsem si samozřejmě taky hrála, ale počítače mi připadaly zajímavější, jako stavebnice. Bylo to pro mě takové lego. Ale oproti barevným kostičkám z plastu mělo tohle ještě něco navíc. Když počítač postavíte, tak něco umí. Když vidíte, že funguje, má z toho člověk o to větší radost.

Takže vás nikdy ani nenapadlo dělat něco jiného?

Na gymnáziu bylo ještě nějaké procento možnosti, že bych dělala něco jiného. Rodiče také říkali, jestli si to ještě nechci rozmyslet. Na střední mě třeba hodně bavila chemie. Takže chvíli jsem uvažovala i o tom, že bych ji studovala dál.

Což potvrzuje, že jste technický typ…

Ano, jsem technický typ. Atypická ženská…

Máte to v rodině? Je maminka taky technicky zaměřená?

Ani ne, vystudovala ekonomii, také zaměření na práci s počítačem, ale ona je spíš humanitní typ… A sestra pro změnu zamířila do estetiky, dělá grafičku.

Co vás na IT nejvíc baví?

Asi to, že když něco naprogramuju, tak pak hned vidím, že to funguje. Že to dělá to, co to dělat má.  Samozřejmě naopak, když to nefunguje, tak je z toho člověk rozladěný, ale já si vždycky říkám: to půjde, to půjde…

Máte to trochu jako hlavolam, který chcete rozluštit.

Přesně tak. Takhle, jak jste to řekl, mě vlastně napadá, že jako dítě mě bavily detektivky, záhady, luštění, hádanky, hlavolamy, hledat řešení.

V Livesportu programujete nástroj pro správu sportovní databáze. To je taky spíše chlapská záležitost. Sledujete fotbal, hokej?

Říkám, že jsem atypická (smích). Přeci jen jsem ženská, takže mě sport neláká tolik jako chlapy, ale baví mě. Nekoukám na každý fotbalový zápas, nebo každé kolo Ligy mistrů, ale když je zajímavé kolo, když hrají atraktivní soupeři, nebo se hraje nějaká národní soutěž, tak se určitě dívám a moc ráda. Samozřejmě fandím našim. Nenechám si ujít ani španělské El Clásico.

Dostudovala jste nedávno. Když srovnáte práci se školou, co vám víc vyhovuje?

Z mého pohledu je ČVUT jedna z nejnáročnějších technických škol v republice. A jsem hrdá, že jsem ji vystudovala.  Je relativně jednoduché se tam dostat, ale mnohem náročnější dostudovat. Magisterský stupeň dokončila jen asi třetina studentů nebo možná ještě méně. Člověk si to musí opravdu zasloužit. Pokud tam něco odfláknete, tak se to projeví. Když přijde zkouškové období, nestíháte nic jiného. S prací se to nedá moc srovnávat. Škole bylo třeba věnovat víc času a hlavně energie. Tady sice dělám náročné věci, ale baví mě.  Když sem ráno přijdu, jsem ráda, že dělám přesně tohle. Nebudu tvrdit, že pak po osmi hodinách nejsem utahaná. Psychická námaha se taky projeví. Když můžu, tak pak chodím sportovat. Často si vezmu knížku, pustím televizi nebo jdu někam s kamarádkami.

Jaká je na fakultě informatiky nejhorší zkouška, ze které se nejvíc vyhazuje?

Za nás to byla zkouška z počítačových systémů a algoritmů. Kdo ji udělal na šestý pokus, tak byl dobrý. To byla taková čistka. Já ji udělala na čtvrtý pokus a bylo to veliká úleva.

Vnímáte to, že jsou v IT světě většinou muži, jako výhodu nebo nevýhodu?

Nevnímám to ani jako výhodu, ani jako nevýhodu. Prostě to tak je. To, že jsem v Livesportu v kolektivu mužských programátorů, beru úplně normálně. Jsem na to zvyklá ze školy. Tam ti kluci viděli, že jsem to vše zvládala a školu dodělala, tak si řekli, že asi něco umím a brali mě. Stejně tak je to tady. Řešíme pracovní věci, jak napsat který kód. Máme tu v administrativě taky kolegyně, s nimi si zase můžu povídat o ženských tématech, třeba jaké si koupíme boty. To kluky z kanceláře moc nezajímá.

Jak se to, že jste technický typ, projevuje v soukromí? Nebo to tam vůbec není poznat?

Myslím, že to poznat je. Ráda něco sestavuju. Nejen počítače, ale třeba i nábytek. Baví mě všechny skládačky. Taky vím, co kde jak zapojit. I když něco technického vidím poprvé, snažím se na to jít logicky. Když jsem žila s rodiči a zrovna nemohl tatínek, tak se všichni obraceli na mě. Teď žiji s přítelem a je to podobné.

Takže přítel není technický typ?

Je to chlap, takže z části technický typ je, ale já jsem víc. On pracuje v bankovnictví. Když doma něco nefunguje, tak se ptá, cos tím uděláme, což v podstatě znamená, cos tím udělám já.

Pracujete na mobilních aplikacích nebo na webových?

Aktuálně se zaměřuji na weby. Webaři musí být. Skoro platí, že kdo nemá webovou stránku, jakoby nebyl. Líbí se mi, že weby Livesportu používá každý měsíc přes 75 milionů lidí po celém světě. Tím pádem je na ně i hodně reakcí. Díky nim se také učím.

Kdybyste v dnešní době měla doporučit dětem kolem dvanácti, jak se nejlíp naučit programovat, co byste jim řekla?

Nejlepší je praxe. Zkusit si třeba postupně po krůčcích napsat vlastní webovou stránku. To je dnes takový základ. Tam poznají, jestli je to baví, nebo nebaví. Buď si s tím budou hrát, tvořit a stylovat, a nebo si řeknou, že jim to nic nedává. Myslím, že člověk pozná poměrně rychle, jestli ho to baví. Buď se do toho ponoří a věnuje se tomu třeba šest hodin a vůbec si neuvědomuje, jak to rychle uteklo. Nebo se u toho naopak víceméně trápí a výsledek nestojí za moc. Je důležité si to vyzkoušet. Když je člověk schopný se u toho zapomenout, tak je šance, že mu to půjde. Ale v takto brzkém věku je to těžké, líp se to pozná někde kolem střední školy.

Kdy jste se u čeho nejdéle zapomněla vy?

Zatím asi u větších projektů, které jsem dělala ve škole. Bakalářské práce, diplomová práce, semestrální práce. Tam si člověk nemůže sednout, pracovat čtyři hodiny a pak odejít. V průběhu totiž dostáváte další úžasné myšlenky, které potřebujete zapracovat. Ale když už den a půl nespíte, tak by to chtělo pauzu. Párkrát se mi stalo, že jsem na něčem pracovala i déle, třeba i dva dny v kuse.

Čemu jste se v těch větších projektech věnovala?

Doteď si pamatuji první malou desktopovou aplikaci, kterou jsem ve škole napsala, byla to hra sudoku se vším všudy. Od té doby toho bylo každý ročník tolik, že už si všechno ani nepamatuji. Pak si vybavuji jen ty důležité závěrečné práce, u kterých člověk stráví celý ročník i déle.

Co bylo jejich výsledkem?

Zaprvé to byla desktopová aplikace pro mapování dat na 3D objekty. Jednalo o aplikaci, kde si uživatel může dohromady poskládat videa, obrázky, tvary, v podstatě cokoliv, které se sestaví do videa. K tomu si poskládá vlastní hudbu. Video se ve výsledné fázi přizpůsobí tvarům zadaného objektu a vše se dá realtime promítat přímo z aplikace na objekt. Když bych to měla něčemu přiblížit výstup z aplikace, tak rozhodně současnému promítání videa na budovy, jak známe například ze Signal Festivalu. A zadruhé se jednalo pro změnu o webovou aplikaci pro tvorbu a správu rodokmenu, kde aplikace řešila nedostatky současných řešení jiných webových/desktopových aplikací. Přidávala funkcionalitu, týkající se ukládání a získávání dat. Zapracovala jsem zde novou, zatím nikde nepoužitou funkcionalitu Časovou mapu pohybu, díky níž můžeme na mapě podle zadaných dat sledovat, kde naší příbuzní žili, kam se stěhovali a krásně je zde vidět, kde se mohli třeba i potkat. Do aplikace jsem si sepsala vlastní algoritmus, aby uměla oproti jiným do grafické podoby zpracovávat data jako je vývoj od předků a zároveň vývoj k potomkům i mimo základní rodinnou větev. Takže výsledek grafického ztvárnění rodokmenu vypadal spíše jako roztažené přesýpací hodiny, než jako pyramida s vrcholem nahoru/dolů, jak nabízí současná řešení. Projektů jsem měla víc, ale závěrečné práce vždy nejsilněji utkví v paměti, protože do nich dá člověk velkou část sebe.

Máte nějaký pracovní sen, ke kterému míříte?

Spíš to nechávám plynout. Ani mě teď nenapadá, co by na mé současné práci mohlo být lepší. Mám jen sny nebo přání se pořád učit, zlepšovat. Když narazím na něco ze svého oboru, co neumím, tak si říkám, že to je škoda. A když mám šanci se to naučit, jsem ráda. Nejlepší je, když se učím něco, co zároveň potřebuju v praxi.

Související články

Dnes nejčtenější