Na první pohled to zní jako technologický nesmysl. Herní konzole od Nintenda a starý desktopový systém od Applu nemají mít co společného. Přesto se ukázalo, že když se spojí správná architektura a dostatek trpělivosti, může vzniknout projekt, který připomíná spíš hackerský experiment než běžné „portování“.
Mohlo by vás zajímat
Vývojář Bryan Keller se pustil do projektu, který by většina lidí po pár minutách zavrhla. Inspirací mu byl pokus s Windows NT na Nintendo Wii. A právě tady padla otázka, která to celé odstartovala: když to jde s Windows, šlo by to i s Macem? Volba padla na Mac OS X 10.0 Cheetah. Ne náhodou. Tenhle systém běžel na starších Macích s PowerPC procesory, což je klíčové. Wii totiž používá čip PowerPC 750CL, který je architektonicky příbuzný procesorům z éry G3 iMaců a iBooků. Před Kellerem nestál nesplnitelný, ale spíše velmi náročný úkol.
Fotogalerie
Realita ale byla podstatně složitější než samotný nápad. Keller si musel vytvořit vlastní bootloader, protože Wii samozřejmě nemá žádnou nativní podporu pro spouštění macOS. Následně upravoval kernel systému, aby byl schopný vůbec komunikovat s hardwarem konzole, a ten pak znovu kompiloval. K tomu bylo nutné napsat vlastní ovladače, které umožnily systému číst data ze SD karty, protože bez toho by se nedostal k souborovému systému. Zásadní problém představovala i grafika, kdy bylo potřeba vytvořit framebuffer driver a zároveň vyřešit nekompatibilitu barev mezi výstupem Wii a grafickým kódem OS X. Do toho se přidala nutnost dohledat staré zdrojové kódy, například USBFamily z raných verzí OS X, které Keller získal přes IRC, což samo o sobě působí jako návrat o dvě dekády zpět.
Fotogalerie
Na celém projektu je zajímavé, že neskončil jen u částečného úspěchu. Kellerovi se podařilo rozběhnout samotný instalační proces systému, připojit klávesnici i myš a Wii tak proměnit v překvapivě funkční počítač s Mac OS X. Samozřejmě nejde o prakticky využitelné řešení, ale ve chvíli, kdy se na obrazovce objeví klasické Aqua rozhraní z počátku tisíciletí, dostává celý experiment úplně jiný rozměr. Ukazuje totiž, že i hardware navržený pro úplně jiný účel může při dostatečném úsilí zvládnout něco, s čím se nikdy nepočítalo.
Celý projekt je tak spíš demonstrací možností než snahou vytvořit něco použitelného v běžném životě. Přesto má velkou hodnotu. Ukazuje, jak flexibilní byla éra PowerPC a jak moc lze systém „ohnout“, pokud člověk rozumí jeho základům. Podobné experimenty dnes už tak často nevidíme, protože moderní platformy jsou výrazně uzavřenější.
