Když se řekne Honza Musil, kromě moderátora si vybavím člověka, který má vždy úsměv na tváři a který má okolo sebe takovou auru, že vám zvedne náladu, ať už právě prožíváte cokoliv. Je to člověk, o kterém by vás možná na první pohled ani nenapadlo, že je milovníkem technologií a používá je dnes a denně, a to nejen při práci, ale i v osobním životě. Na druhou stranu je to člověk, který bez lítosti maže ze svého telefonu vše, co mu bere víc času, než by tomu chtěl věnovat. Ostatně pojďte se začíst do rozhovoru s Honzou Musilem, jedním z nejznámějších moderátorů u nás.
Vaše moderátorská kariéra začínala v době, kdy internet a mobilní technologie neměly zdaleka dnešní roli. Co se podle vás v práci moderátora změnilo nejvíc?
Největší změna je jednoznačně v rychlosti a dostupnosti informací. Když jsem začínal, příprava znamenala rešerše v archivech, výstřižky z novin, knížky a spoustu telefonátů. Dneska mám celý svět a všechny potřebné podklady prakticky na dosah ruky. Změnil se ale i rytmus samotné práce. Všechno je daleko dynamičtější a živější. Na jedné straně nám to dává obrovskou svobodu a flexibilitu, na druhé straně to vyžaduje daleko větší schopnost filtrovat, co je podstatné a co je jen šum. Základ moderace, tedy živý lidský kontakt, ale zůstává pořád stejný.
Jaké technologie dnes používáte každý den a které vám skutečně šetří čas nebo zjednodušují práci?
Technologie mě baví a provází mě od samého počátku – už od chvíle, kdy jsem si nechal přivézt první iPhone. Dneska jsem kompletně provázaný v celém Apple ekosystému, od iPhonu přes iPad, Mac až po Watch. Nejvíc času mi šetří to, jak spolu všechna zařízení komunikují. Začnu psát poznámku v telefonu na cestách a na Macu v pracovně pokračuju přesně tam, kde jsem skončil. Obrovský pomocník je pro mě cloudové úložiště, okamžitá synchronizace kalendářů a diktování poznámek zpráv hlasem, když zrovna nemám volné ruce. Technologie pro mě nejsou hračka, ale parťák, díky kterému nosím celou svoji „kancelář“ pořád v kapse. Teď jsem to navíc uvítal při přípravě svého hudebního alba “Šeptám své jméno”, stejnojmenné knihy a klipového filmu. Digitální technologie vše usnadňují. Tak to prostě je.
Když se připravujete na rozhovor nebo natáčení, jak využíváte internet, telefon a digitální poznámky? Máte svůj systém, jak si informace třídit?
Můj systém stojí na jednoduchosti a přehlednosti. Na hlubší rešerše a čtení používám iPad s Apple Pencil, kde si v materiálech přímo podtrhávám a dělám ruční poznámky – ten pocit psaní rukou mi pořád pomáhá si věci lépe zapamatovat. Všechny témata, struktury rozhovorů a klíčové body mám pak roztříděné v digitálních poznámkách v složkách podle jednotlivých projektů. Když mě napadne myšlenka nebo otázka uprostřed dne, okamžitě si ji nahraji nebo zapíšu do telefonu. Na natáčení pak jdu s čistou hlavou, protože vím, že mám všechno přehledně na jednom místě a nemusím listovat stohy papírů.
Moderátor musí umět hlavně poslouchat a reagovat na člověka naproti sobě. Pomáhají technologie k lepší komunikaci, nebo nás někdy spíš vzdalují?
Je to dvousečná zbraň. Technologie jsou skvělý sluhové pro přípravu a logistiku – pomůžou mi zjistit si o člověku první poslední, domluvit se na dálku nebo si ujasnit témata. Ale jakmile si sedneme naproti sobě v studiu nebo před kamerou, technologie musí jít stranou. V tu chvíli existuje jen ten člověk a já. Kdybych pořád koukal do tabletu nebo chytrých hodinek, ztratím to nejdůležitější – oční kontakt, emoci a schopnost vnímat drobné nuance v hlase nebo gestech. Technologie nám můžou otevřít dveře ke komunikaci, ale samotné porozumění a napojení už musíme odmakat sami.
Zažil jste televizní éru před sociálními sítěmi i dobu, kdy má každý možnost okamžitě komentovat. Jak vnímáte tento posun ve vztahu mezi moderátorem a publikum?
Dřív byla mezi televizní obrazovkou a divákem pomyslná stěna. Zpětná vazba chodila v dopisech s odstupem dnů nebo týdnů. Dneska je kontakt okamžitý, bezprostřední a nefiltrovaný. Baví mě ta blízkost – můžu s diváky sdílet radost z práce prakticky v reálném čase a vidět jejich reakce. Na druhou stranu to vyžaduje daleko větší nadhled a vnitřní klid. Člověk se musel naučit rozlišovat mezi konstruktivní kritikou, která vás posouvá napřed, a výkřiky na sítích, které nestojí za energii. Vztah s publikem je dneska daleko živější a partnerštější, což beru jako skvělou věc.
Fotogalerie
Máte k sociálním sítím osobní vztah? Co vás na nich baví, co vám vadí a co se na nich snažíte sdílet?
Sociální sítě beru jako takový svůj osobní deník a zároveň přímé spojení s lidmi, kteří mě mají rádi nebo je zajímá má práce. Baví mě na nich bezprostřednost – můžu vteřinu po vyfocení fotky sdílet hezký okamžik, ze zákulisí natáčení nebo ze soukromí. Snažím se sdílet hlavně pozitivní energii, radost, lásku k zvířatům, střípky z běžného života a věci, které mají smysl. Vadí mi na nich anonymní zloba, přetvářka a pocit některých lidí, že na sítích neplatí běžné zásady slušného chování. Pro mě je důležité zůstat sám sebou a nedělat ze života na Instagramu nebo Facebooku nerealistické divadlo.
Setkáváte se kvůli své veřejné práci s nepříjemnými komentáři. Jak si udržujete odstup a kde je podle vás hranice mezi otevřenou debatou a zbytečnou agresí?
S nepříjemnými komentáři se za ty roky setkal asi každý, kdo je vidět. Dřív si to člověk možná bral víc k tělu, ale postupně si vybudujete zdravý nadhled. Hranice je pro mě úplně jasná: konstruktivní kritika nebo jiný názor je v pořádku a rád si ho přečtu, pokud je napsaný s úctou. Jakmile ale komentář přejde v osobní útok, vulgaritu nebo čistou agresi, už to pro mě není debata. Takové věci nekrmím svojí energií. Naučil jsem se to nebrat osobně – hater většinou neřeší vás, ale svůj vlastní problém nebo frustraci. Můj prostor na sítích má být hezké, čisté místo, a tak se nebojím toxické reakce jednoduše smazat nebo blokovat. Prostě vás to naučí.
Využíváte technologie také pro své charitativní aktivity — třeba k propojení s lidmi, šíření konkrétních příběhů nebo organizaci pomoci?
Jednoznačně, v tomto smyslu jsou technologie obrovským požehnáním. Dřív trvalo týdny nebo měsíce zorganizovat sbírku nebo dostat příběh někoho, kdo potřebuje pomoc, k širší veřejnosti. Dneska stačí natočit krátké video na telefon, sdílet příběh na sítích a během pár hodin se zvedne obrovská vlna solidarity. Technologie mi pomáhají propojovat lidi, kteří pomoc potřebují, s těmi, kteří ji chtějí nabídnout. Zrychlují komunikaci s útulky, usnadňují organizaci charitativních akcí i transparentní výběr financí. Je úžasné vidět, jak dokáže digitální svět vteřinově spojit srdce tisíců lidí pro dobrou věc. Příkladem je můj projekt Nová naděje, který má své profily na instagramu @pribehynovenadeje nebo na facebooku Nová naděje. Vizuální podoba je na stejnojmenném profilu na Youtube.
Co vás z moderních technologií upřímně těší a zajímá, a co naopak vědomě odmítáte, protože vám to do života nic dobrého nepřináší?
Těší mě technologie, které slouží lidskému zdraví, usnadňují tvorbu nebo pomáhají v každodenním životě – od chytrých zdravotních funkcí v hodinkách přes usnadnění komunikace až po chytré domácnosti. Mám rád, když technologie pracují pro mě a šetří mi čas na věci, které jsou opravdu důležité. Vědomě odmítám neustálý kolotoč nesmyslných digitálních výzev, hru na algoritmy a bezmyšlenkovité „scrollování“ krátkých videí jen proto, abych zaplnil čas. Jakmile mám pocit, že mi nějaká aplikace berou víc přítomného okamžiku a reálného života, než kolik mi dávají, z telefonu ji bez milosti mažu.
Kdybyste měl poradit lidem, jak si zachovat zdravý vztah k telefonům, sítím a neustálému přívalu informací, co byste jim řekl?
Řekl bych jim, že telefon je skvělý sluha, ale hrozný pán. Základ je naučit se vědomě vypínat. Když jsem s rodinou, na procházce se psem nebo v přírodě, telefon jde na vedlejší kolej nebo do režimu Nerušit. Ted alespoň se o to snažím. Důležité je nevstávat s telefonem v ruce a nechodit s ním spát. Udělejte si v životě zóny bez displejů – u jídla, při rozhovoru s blízkými, před spaním. Technologie nám mají život zjednodušovat a propojovat nás, ne nás obírat o skutečné prožitky a lidi, které máme přímo vedle sebe. Fotka a video je fajn, ale povídat si tváří tvář je nejvíc.
