Každý měsíc pro vás vybíráme tipy na zajímavé desky, které se objevily na Apple Music. A jelikož je červenec již takřka za námi, pojďme se společně podívat na to, co se ve streamovací službě Applu urodilo nového.
Mohlo by vás zajímat
Taylor Swift – Speak Now (Taylor’s Version)
Tady je kromě hudby zajímavý i příběh vzniku. Taylor Swift po rozchodu s bývalým labelem přišla o práva na své desky, jelikož vydavatelství zůstaly i mastery. A tak se s tím vypořádala po svém – staré desky postupně nahrává znovu, aby si fanoušci koupili nové verze a z těch starých měl label už jen pár šušňů. Nejde ale o pouhou předělávku, najdeme zde i bonusy ze sběratelských verzí nebo dobové skladby, které se nenahrály, protože se tehdy holt nevešly. Mezi původní Speak Now a současnou Taylor Switft je navíc třináctiletý odstup, během kterého se zpěvačka vyvinula jak autorsky, tak technicky. Takto přetočené desky mají smysl a jsou zajímavé. Ne jako, řekněme, to podobně zkouší Roger Waters.
Greta Van Fleet – Starcatcher
Pro někoho kopírka Led Zeppelin, pro jiného sympatičtí mlaďoši, co se nebojí hrát padesát let starý hardrock i ve 21. století. Oproti předchozím dvěma deskám už Greta Van Fleet nepůsobí tak originálně, jako když se před necelou dekádou na kytarové scéně, žijící tehdy i dnes úplně jiným zvukem, zjevila. Kapela našla svůj rukopis, který vybrousila a zároveň to hraje tak trochu na jistotu. Ale ruku na srdce, komu to může vadit? U téhle party je totiž důležitá úplně jiná věc: že resuscituje s citem a láskou žánr, který je dnes už doménou sedmdesátníků.
PJ Harvey – I Inside the Old Year Dying
Název může znít trochu zvláštně, ale dává smysl. PJ Harvey totiž na nové desce vychází z její epické básně Orlam a autorsky předvádí tak trochu jinou disciplínu než to, čím se v devadesátkách proslavila. Je poetičtější, zkoumá mnoho podob emocí od samoty po naplnění láskou a její rockové songwriterství zabíhá do více poloh, jako kdyby deska sama byla básnickou sbírkou. Jde o první studiovku PJ Harvey po sedmi letech, je vidět, že nic nechtěla uspěchat, nechala v sobě nápady dozrát a na kvalitě výsledku je to znát.
Blur – The Ballad of Darren
Je to comeback, není to comeback? Spíš ne, hudebníci už dali najevo, že po vydání desky a odehrání na ni navázaných koncertů se zase vrátí každý ke svým aktivitám. Ale přece, pořád jsou to Blur, pořád je to nová deska po osmi letech, a to už samo o sobě má svou váhu. Nebo ne? Na to není jednoduchá odpověď. Záblesky toho, co z Blur činilo svého času spolu s Oasis nejslavnější britské kapely na světě, jsou tu slyšet pořád, jenže teď už je to parta padesátníků s úplně jinými hodnotami. The Ballad of Darren je album zadumané, hluboké, pomalé a pro britpopové pamětníky možná až nezáživné. O to víc je třeba ocenit, že Blur desku nahráli, protože měli nápady a chtěli něco říct, ne proto, že si je publikum vydupalo a oni jim něco museli předhodit.
Post Malone – Austin
„Posty“, jak se mu někdy přezdívá, je v americkém mainstreamu zajímavým zjevem. Z internetové senzace, kdy z něj měla půlka lidí srandu a druhá obdivovala jeho ochotu být jakýmsi hudebním samorostem, se stal jeden z komerčně nejúspěšnějších umělců své generace. Navíc si dělá, co chce, někdy je na turné, jindy streamuje hraní her, jednou je za hvězdu, pak za nerda, který si chce zahrát Magic the Gathering a ostatní mu můžou vlézt na záda. Tato svébytnost patří k jeho osobnímu kouzlu, i když na ně nevsází tolik jako třeba Lewis Capaldi. Jako autor má mnohem větší rozprah, nemá problém střihnout rockovou vypalovačku, popový song i track, nad kterým zamlaská nejeden fanda rapu. Novinka Austin to jen potvrzuje, je to suverénně napsaná deska dokazující, že dělat komerčně úspěšný mainstream jde i po svém bez ohledu na zažité představy. Víc takových umělců v popu!
