Zavřít reklamu

Patřím mezi tu sortu uživatelů, která svůj počítač prakticky nevypíná, ale jen uspává kvůli občasné nutnosti se do něj dostat okamžitě a začít na něm tedy i okamžitě pracovat. Čas od času se však člověk úplnému vypnutí stroje přeci jen nevypne, což pro něj u novějších Maců znamená mimo jiné nutnost přihlásit se do nich pomocí hesla. Po úplném vypnutí jsou totiž deaktivovány možnosti pro odemčení Macu pomocí Apple Watch či přes Touch ID, které se zaktivují vždy až po prvním přihlášení heslem. Člověk by si řekl, že to přeci není až takový problém a já bych mu dal donedávna za pravdu. Heslo k počítači si koneckonců pamatuji vzhledem k tomu, že jej používám denně, naprosto dokonale a jeho “nacvakání” do něj je otázkou pár vteřin. To vše však platí za normálních okolností, se kterými se v posledních týdnech – konkrétně pak po přechodu na MacBook Air s M1 – tak úplně nepotýkám. 

Po přechodu na jiný MacBook jsem zprvu problémy s heslem při přihlašování neměl a vše tedy šlapalo přesně tak, jak má. Jednoho dne jsem však stroj potřeboval zrestartovat, což se záhy ukázalo jako můj nejtraumatičtější zážitek daného dne. Po restartu se mě totiž Mac zeptal standardně na heslo, které jsem do něj bez váhání zadal a … nic. Mac mi začal hlásit, že heslo, které do něj zadávám, je špatné. Párkrát jsem jej tedy ještě zopakoval, abych si ověřil, že jej skutečně zadávám správně, a když jsem nabyl přesvědčení, že u mě chyba nebude, začal jsem přemýšlet, co a jak dál. 

Má první cesta k řešení vedla do vstupních zdrojů na zamčené obrazovce Macu, přes které si lze nastavit jazyk klávesnice. Právě ten se totiž mnohdy bůhvíproč jablíčkářům při restartech přenastaví na jiný než používají, kvůli čemuž následně zadávají heslo špatně. Klávesnici jsem si tedy navolil standardní a pokračoval v dobývání Macu. Úspěšný jsem však bohužel ani nadále nebyl, z čehož už jsem začal být poměrně dost nervózní. Mé další kroky proto vedly do režimu Zotavení, ve kterém jsem se chtěl pokusit problém vyřešit. To se mi přitom podařilo ještě dřív, než jsem čekal. Při procházení tohoto režimu je totiž nutné se autorizovat přes váš administrátorský účet v Macu, ke kterému je heslo stejné jako k samotnému Macu. Své heslo jsem do něj tedy zadal a voilà, rázem jsem měl přístup přesně tam, kam jsem potřeboval. Rozhodl jsem se tedy, že když jsem se takto jednou “prolomil” tam, kam jsem chtěl, přes heslo, které vím, že je správně, zkusím se ze Zotavení vrátit a heslo do přihlašovací obrazovky Macu opět vložit. To se taky na první pokus povedlo a stroj mě tak po pár minutách vzdoru přeci jen pustil do systému a já jej tak mohl začít využívat přesně tak, jak jsem potřeboval. 

Myslel jsem si, že se jednalo o naprostou náhodu, která bude navíc určitě opravena v některé z následujících aktualizací. Když jsem však relativně nedávno restartoval MacBook znovu, opět jsem se ocitl ve stejné šlamastice. Zamířil jsem tedy rovnou do Zotavení, kde jsem se autorizoval svým heslem v domnění, že se tak opět “na první dobrou” prolomím do macOS. To ale byla chyba. Mac totiž heslo ani po návštěvě Zotavení nepřijal a já začal být opět mírně ve stresu. Zkusil jsem si proto pohrát se vstupními zdroji, což se tentokrát ukázalo jako klíč k úspěchu (byť jsem v nich nepřenastavil nic, ale jen “potvrdil” mou dřívější volbu). 

Ačkoliv se jedná o chybu, která není rozhodně příjemná, s trochou nadsázky si dovolím říci, “že jsem zase o krok před nimi”. Právě tato legendární hláška z Pelíšků totiž dle mého dokonale vystihuje zabezpečení mého MacBooku, které je díky (slovo “díky” používám zcela záměrně, jelikož “kvůli” by celou zápletku otočilo do negativní roviny) této chybě neprolomitelný skoro i pro mě, natož pro člověka, který by absolutně nevěděl, že něčím takovým trpí. Teď už můžu jen doufat, že si potenciální zloděj nepřečte tento článek a já mu tak nedal super návod, jak na můj stroj. 

Související články

Dnes nejčtenější