Zavřít reklamu

Patřím mezi tu sortu uživatelů, co si na velké úhlopříčky laptopů nikdy příliš nepotrpěla. Upřímně, do loňského roku jsem vlastně ani notebook s úhlopříčkou větší než nějakých 14” nevlastnil, byť to byl možná ještě před pár lety minimálně v mém okolí obrovský trend. Pamatuji si jako by to bylo včera, když jedna z mých spolužaček doslova dotáhla do školy tehdy ještě neuvěřitelný 17” notebook a všem z něj právě s ohledem na jeho velikost spadla brada – tedy až mně. Mnohem raději jsem si jel na svých 11” až 14” “drobečcích”, kteří sice nenabídli obří plochu přinášející podle mnoha odborníků velkou produktivitu, ale zato jsem je neměl problém přenášet v batohu, aniž by se mi notebooky nějak pronesly či jsem je mohl prakticky kdekoliv jednoduše vytáhnout a začít na nich něco dělat – tehdy primárně hrát či tvořit do školy prezentace. 

Tento návyk nebo chcete-li zvyk mi vydržel dobrou polovinu základky, celou střední školu, na výšce a později i v práci. Když však Apple na podzim 2019 světu ukázal 16” MacBook Pro a já o něm psal na 13” MacBooku Air, tak nějak mi začalo v hlavě rezonovat, zda bych si přeci jen neměl konečně koupit něco většího, hardwarově zajímavějšího a hlavně osazeného Touch Barem, o kterém jsem vždy s trochou nadsázky snil. Mé rozmýšlení nabíralo na čím dál tím větší intenzitě úměrně s tím, jak sem i začínaly u starého MacBooku projevovat čím dál více problémy s výdrží baterie, zadýcháváním se u poměrně snadných úloh a celkově další věci spojené s jeho věkem. Na začátku loňského dubna jsem proto využil služby našeho partnera Mobil Pohotovost a přešel jsem za zvýhodněných podmínek ve formě výkupního bonusu k výkupu starého MacBooku Air, který se odvíjel od ceny nového MacBooku Pro právě na můj tehdy vysněný 16″ MacBook Pro – konkrétně pak v základní konfiguraci se 16 GB RAM, procesorem Intel Core i7 a 512 GB SSD.

Nebudu vám lhát, ze stroje jsem byl naprosto nadšený a velmi mě bavil ještě nedávno. Velký překrásný displej, skvělá klávesnice, Touch Bar, pro mé potřeby neomezený výkon, spousta RAM, slušná kapacita úložiště a líbivý design mu zkrátka hrály a vlastně i stále hrají do karet. Jak už to však bývá, i jeho lesk začal v mých očích pomalu blednout a věci, které mě na něm extrémně bavily, zkrátka zevšedněly. Z Touch Baru, který jsem si první měsíce užíval, se stal spíš otravný ovládací prvek, který klasickým fyzickým klávesám nesahá ani po kotníky, krásný displej při mé práci vlastně ani moc nevyužiji, reproduktory taktéž a klávesnice byla najednou taková, jaká byla ve všech ostatních Macích – samozřejmě těch novějších.

Touch ID na MacBooku Pro Detail
Oddělené Touch ID od Touch Baru. Zdroj: Redakce Letem světem Applem

Možná i proto jsem si začal čím dál tím víc všímat určitých nedostatků (dají-li se tyto věci tak vůbec nazvat, jelikož jsou u takto velkých strojů zkrátka samozřejmostí). Na mysli mám třeba hmotnost, která ne že by byla extrémní, ale při cestování už zkrátka cítit byla. Úplně nadšený jsem nebyl ani z hlučnosti, jelikož větráky stroje jsem byl schopný roztočit i doslova na kravinách typu Messenger, Spotify, Excel a vícero oken v Safari. A výdrž baterie? Škoda mluvit. Točící se větráky v kombinaci se zbytečně (pro mou práci) výkonným procesorem a excelentním displejem zkrátka nadělaly vždy svoje, takže jsem si v tomto směru oproti předešlému MacBooku Air spíš pohoršil. To vše bych ale byl tak nějak ochotný přijmout. Na velkém displeji se mi totiž pracovalo pocitově skutečně lépe a to pro mě bylo naprosto hlavní. Pokud se pak ptáte, proč jsem pracoval primárně na laptopu, bylo to proto, že jsem jednu domu dost pendloval mezi vícero místy a kvůli tomu nedávalo smysl zařizovat desktopovou pracovní stanici.

M1 jako trefa do černého

Posledním hřebíčkem do rakve pro můj 16″ MacBook Pro bylo podzimní představení prvních Maců s čipy rodiny Apple Silicon – tedy konkrétně čipy M1. Přiznám se, že jsem se před jejich odhalením řadil spíše k těm, kteří z nich měli trochu strach a hlásali, že po první generaci počítačového čipu Applu nesáhnu. První testy jak ze zahraničí, tak z našich luhů a hájů mě však přesvědčily o tom, že strach je naprosto zbytečný. Ostatně, když už je i můj kolega Roman, který se tvrdé kritiky nebojí, z něčeho nadšený tak jak z Maců s M1 (konkrétně pak MacBooku Air M1, který recenzoval a který po recenzi okamžitě odkoupil), je potřeba zbystřit. A to jsem taky udělal.

Nebudu vám lhát, do stroj s menší úhlopříčkou se mi extrémně nechtělo, protože jsem byl tak nějak podvědomě přesvědčený o tom, že budu trpět. Když jsem ale viděl, jak letí ceny 16″ MacBooků Pro pozvolna dolů, řekl jsem si, že je nyní vhodná chvíle se jej zbavit a finančně na tom až tak nezaplakat. Můj život se navíc za posledních pár měsíců cestovatelsky ustálil, díky čemuž jsem začal konečně přemýšlet nad vytvořením desktopové pracovní stanice. Tou bude iMac, ale jelikož nechci „malý“ 24″ model, musím počkat na upgrade nynějších 27″ verzí. A jak už asi tušíte, nedávalo by příliš smysl k takto velkému stroji používat jako záložní počítač na gauč, do postele či na cesty 16″ MacBook Pro. Jako nejlogičtější řešení celé zápletky proto bylo základní „šestnáctku“ vyměnit za základní MacBook Air M1 a cenový rozdíl výkupu 16″ modelu a nákupu MacBooku Air si zkrátka schovat na koupi nového iMacu. A tak jsem taky učinil.

MacBook Air 13 vs. MacBook Pro 16
Zdroj: Redakce Letem světem Applem

Když mi nový 13″ MacBook Air v základu minulý týden dorazil, nezastírám, že jsem nad správností svého rozhodnutí trochu nezapochyboval. Oproti 16″ MacBooku Pro se totiž jedná o skutečného drobečka, který má navíc i polovinu RAM paměti (a úložiště, které mě však netrápí). Překlopit hlavu z velké plochy na menší se mi však naštěstí povedlo za pár hodin používání, díky čemuž jsem na něm byl hned druhý den schopen pracovat přesně tak, jak jsem pracoval na jeho větším kolegovi. Určité obavy jsem měl i z výše zmíněné RAM paměti, kterou vytěžuji poměrně dost spoustami otevřených oken v Safari, ale i množstvím spuštěných aplikací v docku. Mé obavy se ale díky Bohu absolutně nenaplnily. Applu se totiž povedlo vytvořit s M1 mistrovské dílo výpočetní techniky, díky čemuž zkrátka nižší RAM cítit není. Naopak bych se nebál říci, že je Mac s M1 o poznáno svižnější než byl jeho větší kolega využívající Intel.

Nemít Touch Bar? Nevadí! Nemít výdrž? Vadí! 

Co jsem si již stihl na MacBooku Air M1 kromě svižnosti zamilovat, je i jeho extrémní výdrž baterie. Na jedno nabití s ním totiž fakt dám jeden celý pracovní den, což bylo u dřívějšího Macu naprosto nemyslitelné. Chválit jeho kompaktní rozměry a hmotnost je pak asi zbytečné, jelikož se jedná o tytéž hodnoty, které nabízí Apple u Macbooků Air od roku 2018, kdy s jejich redesignem přišel. Přesto ale zkrátka člověka v mé pozici potěší. Extrémně sladkou třešničkou na pomyslném jablečném dortu jsou pak fyzické funkční klávesy. Ano, Touch Bar mě postupem času otravoval čím dál víc, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že až tak, jak jsem po návratu k fyzickým klávesám zjistil, že otravoval. Fyzické stlačení klávesy a její zpětná odezva do prstu je ale holt jiné kafe než mačkání dotykového proužku.

MacBook Air 13 vs. MacBook Pro 16
Zdroj: Redakce Letem světem Applem

Podtrženo, sečteno – po více než týdenní zkušenosti s menším Macem, kterým jsem nahradil po roce dennodenního využívání 16″ MacBook Pro, musím přiznat, že velikost zkrátka není vždy výhra a produktivita se odvíjí i od spousty jiných věcí než jen od toho, jak efektivně si člověk dokáže poskládat jednotlivá okna na displeji. Pokud tedy před sebou máte podobné dilema jako já – tedy přemýšlíte nad přechodem z většího displeje na menší -, věřte, že se o krok zpět jednat v žádném případě nemusí. Je ale samozřejmě potřeba jej mít dobře promyšlený z mnohem více stran než jen z té displejové. Pokud bych totiž přecházel na menší stroj s horší využitelností (z hlediska baterie, displeje, reproduktorů, svižnosti a tak podobně), mluvil bych samozřejmě zcela jinak.

MacBooky Air s M1 lze zakoupit například zde

Související články

Dnes nejčtenější