Zavřít reklamu

Apple Watch gold iconI přesto, že je po Apple Watch slušná poptávka, je stále otázkou, jak se těmto inteligentním hodinkám od Applu bude dařit v budoucnu. Přece jen jde o zařízení, které je opravdu osobní a které místo v kapse nosíte přímo na svém zápěstí. Vanessa Friedman z novin New York Times tak chtěla zjistit, zda se v jejím životě Apple Watch osvědčí, či nikoliv. Přinášíme vám tak přeložený článek z jejího pohledu, který je rozhodně zajímavý a který o nošení Apple Watch vzbuzuje nové otázky.

Chtěla jsem, aby to fungovalo. Chtěla jsem se zamilovat, stejně jako spousta mých přátel. „Chvíli to potrvá,” říkali mi. „Nečekej zázraky. Dej tomu nějaký čas.” To jsem také udělala. Věděla jsem, že na mě ostatní koukají se závistí. Ale měsíc a o půl po prvním setkání jsem se rozhodla, že to musím ukončit.

Rozcházím se se svými Apple Watch. Ten vztah, i přes všechna očekávání, jsem prostě nepotřebovala. Se vším tím momentálním zaměřením na San Francisco a na nejnovější inovaci od Applu, jsem si uvědomila, že to pro mě není ono. I tak toho společně stráveného času nelituji. Poslední týdny mě totiž naučily spoustu hodnotných pravd o mém životě. Například to, že nechci, abych byla definována mluvícím bodem na mém zápěstí.

Je důvod, proč s sebou všude nosím tu stejnou kabelku (bez loga), proč moje předchozí hodinky neměly žádné zvonky nebo miliardu píšťalek, proč se přikláním k oblečení, které nepřichází od designéra, nespadá do určité kolekce a které se neobjevuje v reklamách.

Ale když jsem začala nosit Apple Watch (38 milimetrovou verzi s Milanese Loop band, což je menší volba s flexibilním stainless steel řemínkem), se z Apple Watch stala atrakce a hlavní téma konverzace. Bylo jedno, kde jsem zrovna byla: ať to byly meetingy, ať to byl obchod s pečivem, ať to bylo setkání na sportovní události mého syna. Bylo to tak všude, o tom nebylo pochyb.

Nejdřív o tom každý chtěl všechno vědět. Chtěli si to vyzkoušet. Poté si o mně udělali jisté názory. Které, upřímně, bych si také určitě udělala, pokud bych viděla ženu, která na svém zápěstí nosí velkou černou krabičku.

Protože i přesto, že jsou Apple Watch jakkoli atraktivní ve světě inteligentních hodinek nebo ve světě inteligentních náramků, i přesto, že mají výhodu zaoblených rohů a obdelníkového displeje, stále vypadají jako gadget. Obzvláště na někom, kdo má relativně malá zápěstí.

Ne jenom, že přední strana hodinek kompletně zakrývá celou šířku mého zápěstí, ale ten skvělý malý displej, který si spousta uživatelů nemůže vynachválit – ten Mickey nebo motýlek nebo galaxie (tu mám běžně nastavenou) nebo pseudo klasické ručičkové hodiny (ty, které jsou zobrazené na každém obrázku hodinek a které z Apple Watch dělají skoro opravdové hodinky) – většinu času jednoduše spí a nic nedělá. Pokaždé, když ho vidím, chci říct: „Scotty, transportuj mě.” (fráze ze seriálu Star Trek)

Ne, že by to bylo něco dobrého. Když píšu na počítači, tak se displej nerozsvítí. Ani když zápěstím energeticky dopředu dozadu mávám, často se stává, že se nic neděje. Potřebuju tak několik pokusů na to, aby se přede mnou objevil ten obrázek Země. Výchozí obrazovka je prostě černá.

Moje výchozí pozice pro čtení mailu na hodinkách nebo čtení nějakých novinových zpráv je blízko u očí – nebo, když u sebe nemám telefon a opravdu s někým volám přes hodinky, tak to vypadá, jako bych mluvila do prázdna. Pokud okolo sebe máte děti nebo kolegy, je to víceméně pozvánka k tomu, aby si z vás dělali srandu.

„Proč je to trapnější než neustálé civění do telefonu?” často se mě ptají přátelé, když si jim stěžuju.

To je hodnotná otázka, ale po nějakém přemýšlení je odpověď jednoduchá: Telefon držíme v ruce, jsme zvyklí vidět lidi držet v ruce předměty. Například knihy. Ale když vidíme někoho, kdo civí na své zápěstí (nebo někoho, kdo se čas od času na své zápěstí tak trochu tajně mrkne), myslíme na něco úplně jiného: na (1) nezdvořilost nebo na (2) technologické, geekovské nadšení.

Tento fakt recenzenty a tech bloggery moc neobtěžoval. Většina z nich nadšeně psala o Apple Watch a hodnotila je pozitivně, se zaměřením na to, co toto zařízení dokáže. Je pravda, že to je pořád lepší a přijatelnější než Google Glass, i když nevím, jestli to o něčem vypovídá.

Je jasné, že by mi tohle všechno bylo jedno, kdyby mi hodinky skutečně změnily život, stejně, jako to dokázal iPhone. Já jsem ale nikdy neměla problém odložit moje emaily na později, hlavně když jsem se potřebovala koncentrovat na něco jiného – efektivně jsem dokázala své záležitosti rozdělit do kategorií – takže potřebuju jen upozornění na to, co je pro mě zrovna důležité.

Ten malý displej je prostě moc malý na čtení, takže místo toho, abych byla spokojená, jsem byla spíše otrávená těmi upozorněními na zprávy od mých nejbližších; a když jsem viděla titulek nějaké novinové zprávy, jediné co jsem chtěla, bylo najít zbytek této zprávy.

Navíc, všechny ty těžké úkoly, které hodinky dokáží zjednodušit a nahradit – jako podávat u přepážky svou letenku, odemykat dveře u hotelového pokoje – mi připadá více jako ztráta kontroly než nějaký pokrok. Možná jsem staromódní, ale raději odemykám věci s mou vlastní rukou. To by mohl změnit nový Watch OS, který byl nedávno představen, ale nevím, zda na to čekání mám trpělivost.

Stejně, jako nejsem přesvědčena fitness stránkou hodinek – monitorování mých kroků, snímání mého tepu, oznámení toho, kdy mám vstát, třeba když zrovna pracuji na článku – mi připadá více jako starost než svoboda.

Dosud jsem těžce pracovala na zbavení se závislosti na tom, jak mi fitness stroje nepřetržitě oznamovaly jak moc jsem dřela, kolik kalorií jsem spálila, kolik pater jsem vyběhla, a to hlavně proto, že jsem věděla, že jsem víceméně pořád podváděla a že ty výsledky vůbec neodpovídají mým opravdovým výkonům.

11UNBUTTONED-master675

Ale pravda je, že vím, kdy jsem ve formě; na svém těle pozoruji změny a cítím to při běhání či cyklistice. Hodinky pro mě tak představovaly hrozbu v podobě návratu závislosti na číslech, což je něco, co nevyhledávám. Za dále také mám spoustu přátel, kteří na své fitness trackery zírají uprostřed konverzace, aby se poté hned zvedli a začali okolo energeticky poskakovat. Já tak vidím, jak je to návykové.

Líbilo se mi, že jsem mohla na hodinkách vypnout veškeré zvuky telefonu a že se poté spustily jemné vibrace, například když mi volaly děti a já jsem ten hovor potřebovala vzít. To ale nestačilo.

Když jsem tento rozchod oznámila kolegovi, odpověděl, že nejspíš nejsem cílovou kategorií pro Apple Watch a že bych měla Siri na svém zápěstí vysvětlit: „Není to v tobě, ale ve mně.” Možná má pravdu.

Já si to ale nemyslím, ne proto, že se protiklady často přitahují, ale hlavně proto, že v sobě vidím cílovou kategorii: nejsem sice technický uživatel, ale vlastním až příliš mnoho zařízení (telefon, iPad, notebook), jsem také někdo, kdo by mohl být zlákán ke koupi, jednoduše kvůli touze po produktu.

Přece jen to je způsob, jakým Apple zvyšuje svůj podíl na trhu a jakým dominuje kategorii: daří se mu zlákat uživatele, kteří doposud nebyli závislí na Applu. To je proč tato společnost tak usilovně pracovala na tom, aby se přiblížila světu módy.

Ale to je ta věc: Apple Watch nejsou módním doplňkem pro šťastné a spokojené tech uživatele. Je to technologický doplněk, který se snaží být módním doplňkem. Mně to ale prostě nestačilo.

Apple Watch

*Zdroj: New York Times

Dnes nejčtenější

Další články