S kolegou a kamarádem Romanem, který před lety založil Letem světem Applem, na které již téměř 10 let píšu, jsem toho za ty roky zažil už opravdu hodně, až si občas říkám, že mě vlastně už nemá čím překvapit. Pak ale přijde s něčím, co mě dokáže více či méně šokovat, pobavit nebo zaujmout. Přesně to se stalo i před pár dny, když mi řekl, že by rád našel hrob svého dědečka, který je již přes 20 let mrtvý, a na kterého by na hřbitově v brněnských Židenicích rád zavzpomínal. Háček však byl v tom, že vzhledem k tomu, že Roman žije dlouhodobě v zahraničí, úplně nevěděl, kde přesně daný hrob je a jelikož je hřbitov v Židenicích opravdu velký, měli jsme před sebou zajímavou výzvu v podobě pátrací akce. A to se neodmítá.
Největší háček byl v tom, že jsme sice znali jméno dědečka, ale narazili jsme na to, že jej správa brněnských hřbitovů neměla zaregistrovaného ve své evidenci zesnulých a uložených na tamních hřbitovech. To se může stát ve chvíli, kdy si například rodina ukládá urnu s popelem zesnulého sama a následně uložení nenahlásí správě hřbitova. S trochou nadsázky se tak dá říci, že je v takovém případě dokonce možné nebožtíka ztratit, což se skoro stalo i zde. Romanův dědeček totiž zaregistrován nebyl a to málo, co jsme o něm věděli, bylo, jak se jmenoval a že žil na konci svého života s partnerkou (nikoliv Romanovou babičkou), která jej zřejmě i pochovala.
Právě to bylo ve výsledku klíčové, jelikož podle jejího jména jsme byli následně schopni najít na elektronické mapě hřbitova v Židenicích hrob, který se jevil jako dost pravděpodobné místo odpočinku Romanova dědečka. Jen pro zajímavost, elektronické mapy hřbitovů nabízí spousta větších měst, takže pokud byste řešili podobnou patálii, doporučuji tuto možnost využít. Mapy brněnských hřbitovů si můžete prohlédnout zde.
Ačkoliv byla návštěva hrobu partnerky Romanova dědečka samozřejmě do jisté míry sázka do loterie, hned druhý den po zjištění jsme na hřbitov vyrazili, abychom si místo prohlédli na vlastní oči a v ideálním případě zjistili, zda jsme se v pátrání trefili. A tady přišla opět na scénu elektronická mapa hřbitova v kombinaci s iPhone. V rámci této mapy totiž lze povolit sledování vaší polohy, což je zejména na velkých hřbitovech naprosto klíčová funkce. Najednou totiž v mapě dokonale vidíte vaší polohu a můžete se díky tomu velmi přesně dostat tam, kam jen potřebujete.
Aby byla naše akce co nejzajímavější, samozřejmě leželo potenciální místo hrobu Romanova dědečka na úplném konci hřbitova, který je jednak rozlehlý a jednak pro oba z nás neznámý. Aktivace sledování naší polohy v mapě byla proto naprosto perfektním pomocníkem při hledání, který nás dokázal s přesností doslova na konkrétní hrobové místo přivést tam, kam jsme potřebovali. Podle mapy se sdílenou polohou jsme tedy došli ke konkrétnímu číslu hrobu, jehož náhrobek nám následně potvrdil, že v něm neleží jen partnerka Romanova dědečka, ale i on sám. Po uložení urny tedy „jen“ nebyl zaregistrován, ale na náhrobek byl řádně zapsán.
Úkol, který jsme si vytyčili, jsme tedy splnili na výbornou a Roman, který o nalezení hrobu opravdu moc stál, tak nyní po letech konečně opět ví, kam může chodit vzpomínat či třeba jen vnitřně rozjímat. A upřímně, bylo na něm vidět, že mu spadl kámen ze srdce a je opravdu rád, že se tato mise povedla na výbornou a o to víc jsem za to vše vlastně rád. Tyto řádky ale píšu hlavně proto, že jsem přesvědčen o tom, že podobnou zápletku může řešit více lidí a zatímco ještě před pár lety by bylo něco podobného jen stěží proveditelné kvůli absenci digitálních map hřbitovů, chytrých telefonů a tak podobně, nyní jste schopni podobné věci zrealizovat rychle a jednoduše. A přestože v našem případě sehrálo svou roli i štěstí, jedno je jisté. Bez moderních technologií bychom se k hrobu Romanova dědečka dostávali podstatně složitěji, pokud vůbec. A právě podobné okamžiky mi připomínají, že všechny ty iPhony, mapy a další technologické vychytávky nejsou jen hračkami pro nadšence, ale dokáží člověku pomoci i ve chvílích, kdy (mu) na tom skutečně záleží.
