Kolem roku 2003 představoval WAP pro drtivou většinu majitelů mobilních telefonů spíše hrozbu než užitečnou funkci. Pokud jste na klávesnici omylem stiskli vyhrazené tlačítko se symbolem zeměkoule, telefon začal okamžitě navazovat spojení a uživatelé v panice mačkali červené sluchátko. Tento strach byl z finančního hlediska zcela na místě, protože nastavení v telefonu fungovalo jako dokonalá past na peníze. Doba se ale pomalu měnila s nástupem technologie GPRS, která do Česka přinesla zcela nový způsob fungování i účtování mobilní sítě.
Zásadní rozdíl v účtování a princip paketového přenosu
Starší vytáčené spojení se účtovalo jako běžný telefonní hovor po minutách, nová technologie GPRS pracovala na principu paketového přenosu dat. Pro tehdejšího uživatele to znamenalo revoluční změnu, protože platil výhradně za skutečně přenesený objem dat, nikoliv za čas strávený na síti. Člověk mohl být teoreticky neustále připojen, ale dokud nenačítal novou stránku, neplatil ani korunu. Zásadní výhodou tohoto řešení bylo také to, že pokud vám během načítání stránky někdo zavolal, přenos dat se pouze dočasně přerušil a po ukončení hovoru automaticky pokračoval. Daní za tento komfort byla rychlost, která běžně nedosahovala ani hodnot standardního domácího modemu.
Propastný rozdíl v cenách mezi WAPem a Internetem
Skutečným problémem tehdejší doby bylo propastné rozlišení mezi přístupovým bodem WAP a standardním Internetem. Operátoři si za načítání stránek přes wapový profil účtovali obrovské sumy. U operátora Oskar se cena za jeden stažený kilobajt přes WAP pohybovala mezi třiceti až čtyřiceti haléři. T-Mobile si za stejnou službu účtoval třicet až padesát haléřů a obdobně drahý byl i Eurotel. Načtení jediné trochu pestřejší wapové stránky tak mohlo z kreditu okamžitě vysát desítky korun.
Pokud si ale technologicky zdatnější uživatel dokázal v telefonu manuálně nastavit klasický přístupový bod Internet, ceny padaly strmě dolů. U Oskara se dalo přes internetový profil surfovat už za dva a půl haléře za kilobajt. T-Mobile měl tehdy složitější systém a jako jediný rozlišoval denní špičku mezi sedmou ranní a devátou večerní hodinou, ale i tak se jeho ceny za profil Internet pohybovaly v jednotkách haléřů. Účtování navíc probíhalo po blocích, nejčastěji po pěti nebo dvaceti kilobajtech, což znamenalo, že se nevyplatilo připojení neustále zapínat a vypínat.
Mohlo by vás zajímat
Technické požadavky a první neomezená data
Aby tehdy člověk mohl mobilní internet naplno využít i v počítači, musel splnit několik základních podmínek. Potřeboval telefon s podporou technologie GPRS a propojení s notebookem či stolním počítačem pomocí kabelu nebo tehdy velmi populárního infraportu. Podmínkou byl pochopitelně také dostatečný signál, který musel dosahovat alespoň poloviny svého maxima, jinak spojení neustále padalo.
Vysoké ceny za stažené kilobajty ale netrvaly věčně. Na trhu se začaly objevovat první neomezené tarify. Eurotel tehdy jako první přišel s revolučním programem Data Non Stop, který umožňoval zcela neomezený přenos dat za paušál rovných tisíc korun měsíčně bez daně. T-Mobile se snažil kontrovat promo nabídkami s neomezeným přenosem u svého tarifu Business a vývoj se pomalu začal ubírat směrem k internetu, jak ho známe dnes.
