Když se dnes mluví o Applu, většinou se vypráví uhlazený příběh o garáži, osobních počítačích a revoluci, která změnila svět. Jenže skutečné kořeny Applu jsou mnohem syrovější, technicky divočejší a pro mnohé možná i překvapivé. Ještě dávno před tím, než existoval Apple I nebo Macintosh, se Steve Jobs a Steve Wozniak učili něco, co je zásadně formovalo. Ne programovat počítače, ale pochopit, rozebrat a obejít jeden z největších technických systémů své doby, telefonní síť společnosti AT&T.
V 60. a na začátku 70. let byla americká telefonní infrastruktura považována za technický zázrak. AT&T provozovala obrovskou síť přepínačů, která spojovala celý kontinent a umožňovala dálkové hovory, jež byly drahé, přísně regulované a technologicky velmi složité. Zároveň ale šlo o systém, který vznikal v době analogové techniky a nesl si s sebou jednu zásadní slabinu. Řízení hovorů probíhalo pomocí tónů přímo ve slyšitelném pásmu, tedy stejných zvuků, které slyšel člověk v telefonním sluchátku. A jeden konkrétní tón měl v této síti mimořádnou moc. Tón o frekvenci 2600 hertzů dával přepínačům najevo, že hovor skončil a linka je volná.
Právě tady se začíná psát příběh, který později nepřímo povede ke vzniku Applu. Jedním z prvních lidí, kteří tuto slabinu nechtěně odhalili, byl slepý chlapec s absolutním sluchem jménem Joe Engressia, později známý pod přezdívkou Joybubbles. Dokázal zapískat dokonale čistý tón o frekvenci 2600 Hz a všiml si, že telefonní síť na jeho písknutí reaguje. V určitém okamžiku bylo možné vzdálený hovor ukončit, aniž by místní linka zavěsila, a tím se otevřela cesta k dálkovým hovorům bez účtování. Engressia sám nebyl zloděj ani rebel, ale jeho objev se rychle rozšířil mezi další technicky zvídavé lidi.
Během 60. let se kolem telefonní sítě vytvořila zvláštní subkultura známá jako phreaking. Šlo o předchůdce hackerského hnutí, lidi posedlé tím, jak systémy fungují a jak je lze pochopit do posledního detailu. Nešlo jim primárně o peníze, ale o znalosti a o pocit, že dokážou přelstít něco obrovského a zdánlivě nedotknutelného. Tito lidé mapovali přepínací systémy, poslouchali tóny v síti a experimentovali s různými způsoby, jak je generovat. A právě v tomto prostředí se objevila další klíčová postava celého příběhu.
John Draper, známý jako John Draper, zjistil, že plastová píšťalka přibalená k cereáliím Cap’n Crunch náhodou vydává přesně tón 2600 Hz. To, co začalo jako kuriózní objev, rychle přerostlo v něco mnohem sofistikovanějšího. Draper sestrojil takzvaný blue box, elektronické zařízení, které dokázalo generovat nejen jeden tón, ale celé sekvence signálů potřebných k ovládání telefonní sítě. Blue box už nebyl trikem ani náhodou. Byl to nástroj, který umožňoval skutečně řídit hovory napříč celou sítí AT&T.
Právě o Draperovi a jeho blue boxech si na začátku 70. let přečetli dva mladí kluci z Kalifornie. Steve Wozniak, brilantní elektronik, a Steve Jobs, vizionář s neobyčejným citem pro byznys a vyprávění příběhů, byli tímto světem okamžitě fascinováni. Neviděli v něm kriminální činnost, ale intelektuální výzvu. Viděli důkaz, že i obrovský korporátní systém lze pochopit a ovládnout, pokud člověk ví, co dělá.
Wozniak navrhl vlastní verzi blue boxu, technicky elegantní a spolehlivější než mnohé jiné. Jobs se postaral o součástky, kompletaci a hlavně o prodej. Blue boxy nabízeli známým, studentům a dalším nadšencům. Nebyl to velký byznys a rozhodně to nebylo legální, ale bylo to něco mnohem důležitějšího. Byla to jejich první společná zkušenost, při které se jasně ukázalo, jak dokonale se jejich role doplňují. Jeden rozuměl technologii do posledního detailu, druhý dokázal z technického nápadu udělat produkt, který chtěli ostatní. Steve Jobs se k tomuto období později opakovaně vracel a otevřeně přiznával, že právě zkušenost s blue boxy byla jedním z klíčových momentů jeho života. Naučila ho, že svět není pevně daný a že autority nejsou neomylné. Pokud člověk systém skutečně pochopí, může ho změnit nebo obejít. Tato myšlenka se později stala jedním ze základních kamenů filozofie Applu.
Když v roce 1976 vznikla společnost Apple, nebyla to jen firma vyrábějící počítače. Byla to materializace postoje, který se zrodil už u telefonního sluchátka. Odpor k centralizované kontrole, snaha dát nástroje do rukou jednotlivce a víra v to, že technologie má sloužit lidem, ne naopak. Stejně jako blue box umožnil jednotlivci ovládnout telefonní síť, měl Macintosh a později iPhone umožnit jednotlivci ovládnout technologie, které byly dříve vyhrazené jen velkým institucím. Telefonní phreaking jako takový nakonec zmizel. AT&T přešla na digitální signalizaci mimo hlasové pásmo a triky s tónem 2600 Hz přestaly fungovat. Přesto jeho odkaz přetrval. Dodnes ho připomíná magazín 2600, pojmenovaný po tónu, který celý tento svět odstartoval. A především ho připomíná Apple, jedna z nejvlivnějších technologických firem historie, jejíž DNA vznikla dávno před prvními počítači. Apple tedy nezačal v garáži s pájkou a deskou plošných spojů. Začal otázkou, která dodnes pohání technologický pokrok. Proč to funguje takhle a co se stane, když to zkusíme jinak. A odpověď na tuto otázku poprvé zazněla v podobě jediného, dokonale čistého tónu o frekvenci 2600 hertzů.
