Létající sklad vypouštějící doručovací drony, telefon obalený displejem, kontaktní čočka zaznamenávající vše, co člověk vidí, nebo plyšový medvěd ovládající chytrou domácnost. Největší technologické společnosti si nechávají chránit nápady, které na první pohled vypadají jako rekvizity ze sci-fi filmu. Některé z nich by přitom při současném tempu vývoje technologií nemusely být tak vzdálené, jak se může zdát.
Patentové databáze jsou jedním z nejzajímavějších míst, kde lze nahlédnout do možné budoucnosti technologického světa. Společnosti v nich neukazují pouze zařízení, která se chystají bezprostředně uvést na trh. Často si chrání také experimentální nápady, jednotlivé technické principy nebo řešení problémů, které mohou začít dávat smysl až za deset či dvacet let.
Samotná existence patentu proto neznamená, že je daný produkt hotový, že vznikl jeho funkční prototyp nebo že se někdy objeví v obchodech. Patent firmě poskytuje především právní ochranu určitého technického řešení. Velké společnosti navíc každoročně podávají obrovské množství patentových přihlášek a jen malá část popsaných nápadů se následně promění ve skutečné produkty.
Právě díky tomu jsou však patenty tak fascinující. Konstruktéři při jejich přípravě nemusí přemýšlet pouze nad tím, co lze vyrobit a prodat dnes. Mohou navrhovat technologie pro svět, ve kterém budou běžné autonomní stroje, miniaturní senzory, ohebné displeje, pokročilá umělá inteligence a nové formy dopravy.
Vybrali jsme třináct mimořádně zajímavých nápadů spojených se společnostmi Motorola, Amazon, OpenAI, Disney, Tesla, Apple, Sony, IBM, Google, Microsoft, Toyota a Airbus. Některé z nich působí prakticky a řeší konkrétní problém. Jiné jsou natolik neobvyklé, že je obtížné představit si jejich použití mimo filmovou obrazovku.
Motorola – Elektronické tetování na krku fungující jako mikrofon
Motorola si nechala patentovat elektronické zařízení připomínající tenké tetování, které by se připevnilo přímo na krk uživatele. Jeho hlavním úkolem by bylo zachycovat hlas prostřednictvím vibrací vznikajících v oblasti hrdla. Na rozdíl od běžného mikrofonu by tedy nemuselo spoléhat pouze na zvuk šířící se okolním vzduchem. Zařízení by díky tomu mohlo lépe oddělit hlas uživatele od dopravy, hudby, větru nebo konverzace dalších lidí. To by mohlo být užitečné například při telefonování na rušné ulici, v továrně, na koncertu nebo během záchranné operace. Patent popisuje miniaturní mikrofon, bezdrátový vysílač, řídicí elektroniku a vlastní systém napájení. Zachycený hlas by mohl být bezdrátově odesílán do telefonu nebo jiného komunikačního zařízení. Komunikace by teoreticky mohla využívat technologie podobné Bluetooth, NFC nebo jinému spojení na krátkou vzdálenost. Elektronické tetování by nemuselo být trvalé a mohlo by fungovat spíše jako mimořádně tenká náplast s integrovanými obvody. Motorola v dokumentaci uvažovala také o dalších senzorech, které by bylo možné do zařízení zabudovat. Jedním z nich mohl být snímač galvanické reakce pokožky sledující změny její elektrické vodivosti. Ta se mění například při stresu, nervozitě nebo silné emocionální reakci. Z toho vznikly poněkud přehnané představy, že by tetování mohlo fungovat také jako jednoduchý detektor lži. Ve skutečnosti by však podobný senzor dokázal zaznamenat pouze fyziologickou reakci, nikoli spolehlivě určit, zda člověk mluví pravdu. Největší překážkou by vedle napájení byla životnost, odolnost vůči potu a bezpečné přilnutí elektroniky k pokožce. Přesto jde o překvapivě realistický nápad, protože flexibilní senzory a elektronické náplasti se již dnes používají ve zdravotnictví i při sportovním měření.
Amazon – Létající sklad vypouštějící doručovací drony
Amazon navrhl systém, který by zcela změnil představu o tom, jak může vypadat distribuční centrum. Místo klasického skladu stojícího na okraji města by část zásob mohla být umístěna ve velké vzducholodi pohybující se ve vysoké nadmořské výšce. Patent tento stroj označuje jako airborne fulfillment center, tedy vzdušné distribuční centrum. Vzducholoď by mohla čekat přibližně ve výšce 45 000 stop, což odpovídá více než třinácti kilometrům nad zemí. Uvnitř by byly uloženy objednávky, zásoby i flotila bezpilotních doručovacích prostředků. Jakmile by si zákazník vybral určité zboží, dron by jej vyzvedl a vydal se směrem k místu doručení. Při sestupu by mohl využívat gravitaci, takže by významnou část energie potřeboval až při stabilizaci a závěrečném přiblížení. Po dokončení zásilky by se nemusel vracet přímo do hlavní vzducholodi. Patent počítal také s menšími zásobovacími letouny, které by drony, zaměstnance i další zboží přepravovaly mezi zemí a létajícím skladem. Systém by mohl být nasazen například nad oblastí, ve které právě probíhá sportovní utkání, festival nebo jiná významná událost. Amazon by mohl předem odhadnout, o jaké produkty bude v místě největší zájem, a přesunout je do blízkosti zákazníků. Doručení občerstvení, elektroniky nebo reklamního zboží by potom mohlo trvat pouze několik minut. Vzdušný sklad by teoreticky mohl zobrazovat také reklamu nebo fungovat jako komunikační základna pro drony. Ve skutečném provozu by však podobný systém čelil extrémně přísným leteckým pravidlům. Obtížné by bylo také řešení počasí, údržby, hluku, bezpečnosti zásilek a pohybu velkého počtu dronů nad obydlenou oblastí. Vysoké by pravděpodobně byly rovněž náklady na udržování obří vzducholodi ve vzduchu. Amazon zatím létající sklad nepostavil, ale patent dobře ukazuje, jak daleko byla společnost ochotná přemýšlet při hledání rychlejšího způsobu doručování.
OpenAI – Zařízení bez displeje jako nový osobní AI společník
OpenAI pracuje na vlastním spotřebitelském zařízení, jehož přesná podoba byla dlouhou dobu předmětem spekulací. Společnost spojila síly s designérem Jonym Ivem a jeho týmem, který se v minulosti podílel na vzniku iPhonu, iPodu, Macu a dalších produktů společnosti Apple. Cílem projektu nemá být pouze další chytrý telefon nebo obyčejný reproduktor s hlasovým asistentem. OpenAI se snaží vytvořit nový způsob, jakým by lidé mohli komunikovat s umělou inteligencí během každodenního života. Podle dosavadních informací se počítá se zařízením bez klasického displeje, které by bylo přenosné a dokázalo vnímat své okolí. Mohlo by využívat mikrofony, kameru a další senzory, aby rozpoznalo situaci, ve které se jeho majitel právě nachází. Uživatel by s ním komunikoval především hlasem, případně prostřednictvím sluchátek. Umělá inteligence by následně mohla odpovídat na otázky, připomínat úkoly, zpracovávat zprávy nebo pomáhat s ovládáním chytré domácnosti. Důležitou součástí by měla být schopnost porozumět kontextu bez toho, aby člověk musel pokaždé přesně vysvětlovat, na co se dívá nebo co právě dělá. Zařízení by například mohlo rozpoznat předmět, dokument či situaci a rovnou nabídnout odpovídající pomoc. To však zároveň vyvolává zásadní otázky týkající se soukromí. Neustále aktivní kamera a mikrofony by musely být doplněny velmi důvěryhodným systémem zabezpečení a srozumitelnými možnostmi kontroly. OpenAI by také musela přesvědčit zákazníky, že nový produkt nabízí něco podstatně užitečnějšího než telefon s aplikací ChatGPT. Předchozí pokusy jiných společností vytvořit samostatná AI zařízení ukázaly, že samotná umělá inteligence k úspěchu nestačí. Produkt musí být rychlý, spolehlivý, přirozeně ovladatelný a použitelný i v hlučném veřejném prostoru. Není zatím jisté, zda bude výsledkem kapesní zařízení, chytrý reproduktor, sluchátka nebo celá rodina vzájemně propojených produktů. Jisté je pouze to, že OpenAI nechce zůstat firmou závislou výhradně na obrazovkách, operačních systémech a hardwaru jiných výrobců.
Disney – Virtuální svět, do kterého lze vstoupit bez headsetu
Disney si nechalo patentovat virtuální svět, k jehož návštěvě by lidé nepotřebovali brýle ani žádný jiný headset. Systém označovaný jako Virtual World Simulator by promítal digitální objekty přímo do fyzického prostoru kolem návštěvníků. Místnost by byla vybavena několika vysokorychlostními projektory, které by dokázaly zobrazovat rozdílné obrazy podle polohy jednotlivých lidí. Technologie by nepoužívala klasickou projekci jednoho plochého obrazu na stěnu. Digitální obsah by mohl být promítán na trojrozměrné předměty, kulisy a další povrchy v místnosti. Systém by zároveň sledoval pohyb návštěvníků a průběžně přizpůsoboval scénu jejich úhlu pohledu. K tomu by mohl využívat metody mapování prostoru a lokalizace známé pod zkratkou SLAM. Každý člověk by tak mohl mít pocit, že se digitální svět mění právě podle jeho pohybu. Disney by podobné řešení mohlo použít v zábavních parcích, interaktivních atrakcích, hotelových prostorách nebo na tematických výstavách. Návštěvníci by se mohli ocitnout v džungli, vesmíru, podmořském světě nebo přímo uvnitř známého animovaného filmu. Výhodou oproti virtuální realitě by byla možnost sdílet zážitek s dalšími lidmi bez nepohodlných brýlí. Rodiče by navíc po celou dobu viděli své děti i skutečné okolí, což by zvýšilo bezpečnost. Systém by teoreticky dokázal přidávat digitální postavy, interaktivní efekty a měnit vzhled místnosti během několika sekund. Nešlo by však o klasický hologram volně se vznášející uprostřed vzduchu, jak jej často zobrazují filmy. Zážitek by stále závisel na projekci světla na vhodné povrchy a na přesném sledování pohledu uživatelů. Velkou technickou výzvou by bylo vytvořit přesvědčivý obraz pro několik lidí stojících v různých částech místnosti. Disney má ale s projekcemi, animatronikou a interaktivními atrakcemi dlouhodobé zkušenosti, takže právě tento patent patří mezi nápady, které by se v určité podobě mohly skutečně objevit.
Tesla – Laserové čištění čelního skla
Tesla si patentovala systém, který by mohl odstraňovat nečistoty ze skla pomocí přesně řízených laserových pulzů. Technologie by nemusela být omezena pouze na čelní sklo automobilu. Patent počítá také s čištěním skleněných krytů kamer a povrchů solárních panelů. Senzory nebo obrazový systém by nejprve určily, kde se na skle nachází nečistota. Řídicí jednotka by následně nastavila směr, délku a intenzitu laserového pulzu. Energie by měla být dostatečně silná k odstranění usazeniny, ale zároveň příliš slabá na to, aby poškodila samotné sklo. Systém by mohl odstraňovat zaschlý hmyz, prach, bláto nebo jiné drobné překážky bránící ve výhledu. Výhodou by bylo čištění bez velkého množství vody a chemických prostředků. Laser by navíc mohl zasáhnout pouze konkrétní znečištěné místo namísto stírání celé plochy. To by bylo důležité zejména u kamer, na kterých mohou i malé nečistoty výrazně zhoršit fungování asistenčních systémů. Moderní automobily spoléhají na stále větší počet optických senzorů a jejich čistota bude s rozvojem autonomního řízení ještě důležitější. Patent proto nemusí nutně znamenat, že Tesla plánuje odstranit klasické stěrače. Laserové čištění by mohlo fungovat jako doplněk běžného ostřikování nebo jako samostatné řešení pro menší kryty kamer. Velkou otázkou zůstává bezpečnost silného světelného zdroje v blízkosti lidí, očí a okolních automobilů. Výrobce by musel zajistit, že paprsek nikdy neopustí přesně vymezený prostor a nebude se nebezpečně odrážet. Problémem by mohla být také námraza, silná vrstva sněhu nebo větší množství mokrého bláta, proti kterému by klasické stěrače stále působily praktičtěji. Myšlenka laserového čištění nicméně není pouze efektním výstřelkem a mohla by najít využití všude tam, kde je nutné udržovat malou optickou plochu neustále čistou.
Apple – Telefon s displejem obepínajícím celé tělo
Apple si nechal patentovat přenosné elektronické zařízení, jehož displej by se mohl táhnout kolem podstatné části jeho těla. Místo klasického plochého telefonu s obrazovkou pouze na přední straně by vznikl téměř souvislý zobrazovací povrch. Zařízení by mohlo mít průhledné nebo částečně průhledné pouzdro, pod kterým by byl umístěn ohebný displej. Obraz by tak mohl plynule pokračovat z přední strany přes bok až na zadní část telefonu. Apple v patentu upozorňuje, že by se tím výrazně zvětšila plocha dostupná pro ikony, fotografie, video a další obsah. Boční části by mohly zobrazovat stav baterie, hlasitost, oznámení nebo ovládací prvky. Virtuální tlačítka by se mohla měnit podle právě používané aplikace. Při fotografování by se na boku mohl objevit spouštěcí prvek, zatímco během přehrávání hudby by stejnou plochu využívalo ovládání hlasitosti. Souvislý displej by umožnil také neobvyklé vizuální efekty, při kterých by obraz zdánlivě obtékal celé zařízení. Telefon by navíc nemusel mít jasně definovanou přední a zadní stranu. Uživatel by mohl část obsahu přesunout na libovolný povrch podle toho, jak zařízení právě drží. Konstrukce by však byla mimořádně složitá a citlivá na poškození. Pád telefonu by mohl zasáhnout displej prakticky z každé strany a použití běžného ochranného pouzdra by nedávalo velký smysl. Výrobce by musel vyřešit také nechtěné dotyky dlaně a prstů na bočních či zadních plochách. Výzvou by byla spotřeba energie, chlazení vnitřních součástek a dostatečná pevnost průhledného těla. Apple zatím podobný iPhone neuvedl, ale některé prvky této myšlenky lze vidět v telefonech se zakřivenými displeji a dotykovými bočními ovládacími prvky. Patent tak nemusí předpovídat jediný konkrétní produkt, ale může chránit soubor technologií použitelných v celé řadě budoucích zařízení.
Sony – Kontaktní čočka, která zaznamenává vše, co vidíte
Sony navrhlo kontaktní čočku vybavenou miniaturní kamerou a elektronikou pro pořizování obrazových záznamů. Zařízení by zachycovalo scénu přibližně ze stejného úhlu, z jakého ji vidí jeho uživatel. Člověk by tak mohl zaznamenávat události bez držení telefonu, kamery nebo jiného zařízení před obličejem. Patent popisuje obrazový snímač integrovaný přímo do těla čočky. Součástí systému by mohla být také paměť, řídicí elektronika, bezdrátová komunikace a způsob napájení. Ovládání by teoreticky probíhalo prostřednictvím úmyslného mrknutí. Systém by se musel naučit odlišit běžné nevědomé mrkání od delšího nebo jinak definovaného povelu. Jedno gesto by mohlo spustit fotografování, jiné zahájit video a další záznam zastavit. Elektronika by mohla upravovat zaostření, expozici, stabilizaci a přiblížení obrazu. Výsledná data by se následně přenesla do telefonu, počítače nebo vzdáleného úložiště. Takové zařízení by našlo využití při sportu, cestování, dokumentování práce nebo v situacích, kdy člověk potřebuje mít obě ruce volné. Kontaktní čočka s kamerou by mohla pomáhat také lidem se zrakovým postižením, pokud by spolupracovala se systémem rozpoznávání předmětů a hlasovým popisem okolí. Na druhé straně by představovala mimořádně závažný zásah do soukromí ostatních lidí. Okolí by prakticky nemělo možnost poznat, že je právě fotografováno nebo natáčeno. Ještě obtížnější je technická stránka, protože čočka musí zůstat tenká, průhledná, bezpečná a dostatečně propustná pro kyslík. Elektronika nesmí vytvářet nebezpečné teplo ani mechanicky dráždit oko. Velkým problémem zůstává také miniaturní zdroj energie a umístění kamery tak, aby neomezovala vidění. Patent je tedy fascinující, ale plnohodnotná spotřebitelská čočka s kamerou patří k technologiím, jejichž bezpečné uvedení do praxe by bylo mimořádně náročné.
IBM – Chytré hodinky, které se rozloží na telefon a tablet
IBM si patentovalo hodinky s displejem tvořeným několika samostatnými panely, které by bylo možné postupně vysunout a rozložit. V základním režimu by zařízení fungovalo jako relativně běžné chytré hodinky. Uživatel by na zápěstí viděl čas, oznámení, zdravotní údaje a další stručné informace. Po vysunutí dalších částí by se dostupná plocha displeje výrazně zvětšila. První rozložení by mohlo vytvořit zařízení přibližující se velikostí chytrému telefonu. Po otevření všech panelů by vznikla obrazovka připomínající menší tablet. Patent tak řeší jeden z největších problémů chytrých hodinek, kterým je omezená velikost displeje. Malá obrazovka je pohodlná pro nošení, ale nevhodná pro psaní, práci s dokumenty nebo sledování videa. IBM navrhlo, aby byly nepoužívané části displeje uloženy pod hlavním panelem v několika vrstvách. Uživatel by je mohl mechanicky vysunout z bočních stran a sestavit z nich větší zobrazovací plochu. Systém by automaticky rozpoznal aktuální velikost a podle ní upravil uživatelské rozhraní. Aplikace by tedy mohly přecházet mezi hodinkovým, telefonním a tabletovým zobrazením. V praxi by ovšem konstrukce obsahovala velké množství pohyblivých a citlivých částí. Každý spoj by musel být tenký, pevný a odolný proti prachu, vlhkosti i tisícům opakovaných pohybů. Rozložený displej by navíc pravděpodobně působil křehce a jeho používání na zápěstí by nebylo příliš pohodlné. Problematické by bylo také umístění baterie, procesoru a dalších komponent do těla, které musí zůstat dostatečně malé. IBM podobné hodinky nezačalo prodávat, ale patent poměrně přesně předvídal snahu spojovat několik kategorií zařízení pomocí ohebných a rozkládacích displejů.
Google – Plyšový medvěd, který sleduje domácnost a ovládá elektroniku
Google si nechal patentovat antropomorfní zařízení, které mohlo mít podobu plyšového medvěda, králíka nebo jiné známé postavičky. Na první pohled by působilo jako běžná dětská hračka. Uvnitř by však ukrývalo kamery, mikrofony, reproduktory, motory a bezdrátovou komunikační elektroniku. Kamery umístěné v očích by mohly sledovat pohyb lidí v místnosti. Mikrofony ukryté v uších by zachycovaly hlasové příkazy a další zvuky. Když by na hračku někdo promluvil, mohla by otočit hlavu, zvednout uši nebo navázat oční kontakt. Systém by se tak snažil působit přirozeněji než klasický chytrý reproduktor postavený na stole. Medvěd by rozpoznal uživatele, vyhodnotil jeho hlasové nebo pohybové gesto a předal příkaz dalším zařízením. Člověk by například požádal o zapnutí televize, přehrání filmu, změnu programu nebo ovládání další domácí elektroniky. Hračka by v podstatě fungovala jako fyzické rozhraní chytré domácnosti. Patent počítal také s možností, že by se zařízení pohybovalo nebo používalo různé animované reakce. Pro děti by mohlo být ovládání domácnosti prostřednictvím známé postavy přístupnější než komunikace s neosobním reproduktorem. Právě zaměření na domácnost a děti ale vyvolalo okamžité obavy o soukromí. Plyšová hračka, která neustále poslouchá, sleduje pohyb a poznává tváře, může působit podstatně znepokojivěji než telefon nebo reproduktor. Výrobce by musel jednoznačně ukazovat, kdy se kamera či mikrofon používají a kam jsou data odesílána. Nutná by byla také přísná rodičovská kontrola a možnost všechny senzory fyzicky vypnout. Google podobného medvěda na trh neuvedl, ale dnešní chytré reproduktory s obrazovkami, kamerami a rozpoznáváním osob plní část funkcí, které tento neobvyklý patent předpokládal.
Disney – Měkký robot navržený pro bezpečné objímání lidí
Disney si nechalo patentovat humanoidního robota, který by byl dostatečně měkký a bezpečný pro přímý fyzický kontakt s návštěvníky. Klasické průmyslové roboty jsou tvořeny pevnými kovovými díly a při nečekaném pohybu mohou člověka vážně zranit. Taková konstrukce není vhodná pro zábavní park, kde se kolem stroje pohybují malé děti a lidé se jej chtějí dotýkat. Disney proto navrhlo robota s měkkými částmi těla, které by pohlcovaly nárazy a rozkládaly tlak. Vnitřní pevná konstrukce by byla obalena pružnými nebo vzduchem naplněnými moduly. Ty by mohly zároveň obsahovat senzory schopné rozpoznat dotyk, náraz nebo objetí. Robot by díky nim poznal, jak silně se jej člověk drží a kdy chce kontakt ukončit. Jeho řídicí systém by podle situace upravoval sílu a rozsah pohybu paží. Hlavním cílem nebylo vytvořit obyčejný stroj s měkkým kostýmem. Disney chtělo zachovat přesný a kontrolovatelný pohyb humanoidního robota a současně minimalizovat riziko zranění při kontaktu. Podoba a způsob pohybu by mohly vycházet z konkrétní animované postavy. Nejčastěji se v této souvislosti připomíná měkký zdravotnický robot Baymax z filmu Velká šestka, i když patent nemusí být omezen pouze na jednu postavu. V zábavním parku by robot mohl vítat návštěvníky, pózovat na fotografiích a bezpečně komunikovat s dětmi. Na rozdíl od člověka v kostýmu by mohl provádět pohyby, které by jinak nebylo možné realisticky napodobit. Senzory by zároveň musely nepřetržitě hlídat polohu lidí v okolí a v případě nebezpečí okamžitě zastavit všechny motory. Měkké pokrytí by nesmělo skrývat místa, ve kterých by mohlo dojít k zachycení ruky nebo oděvu. Disney se vývoji robotických postav skutečně dlouhodobě věnuje, takže tento patent nepůsobí pouze jako vzdálená fantazie. Jeho principy mohou být využity v budoucích atrakcích i v robotech určených pro zdravotnictví, péči nebo vzdělávání.
Microsoft – Oblečení, které upozorní elektrickým impulzem
Microsoft získal patent na nositelný počítač s rozhraním, které by komunikovalo přímo s pokožkou uživatele. Zařízení by mohlo být zabudováno do trička, pásku, rukávu nebo jiného kusu oblečení. Místo zvuku, vibrací nebo rozsvícené obrazovky by používalo jemnou elektrickou stimulaci. Člověk by na pokožce cítil lehké brnění, tlak nebo jiný přesně definovaný vjem. Různé vzorce impulzů by mohly představovat různé druhy upozornění. Jeden signál by například oznamoval příchozí zprávu, jiný telefonní hovor a další navigační pokyn. Uživatel by tak nemusel neustále vytahovat telefon nebo kontrolovat chytré hodinky. Patent se stal známým také kvůli představě oblečení, které by dokázalo upozornit na nesprávné držení těla. Senzory by mohly sledovat polohu zad, ramen nebo krku. Pokud by se člověk začal hrbit, systém by mu připomněl správnou polohu mírným impulzem. Nešlo by ovšem o nebezpečný elektrický šok, jak bývá tento patent někdy zjednodušeně popisován. Princip by se více podobal slabé elektrické stimulaci používané v některých zdravotnických a rehabilitačních zařízeních. Výhodou by byla diskrétnost, protože upozornění by cítil pouze člověk, který má oblečení na sobě. Technologie by mohla pomoci také lidem se sluchovým či zrakovým omezením a převádět informace do hmatové podoby. Velkým problémem by bylo udržet správný kontakt elektrod s pokožkou při chůzi, sportu a běžném pohybu. Oblečení by zároveň muselo bezpečně zvládat pot, déšť, praní a dlouhodobé mechanické namáhání. Systém by potřeboval přesné nastavení pro každého uživatele, protože příliš slabý impuls by nebyl cítit a příliš silný by byl nepříjemný. Microsoft takové oblečení běžným zákazníkům nenabídl, ale haptická zpětná vazba integrovaná do textilu má stále velký potenciál ve sportu, rehabilitaci, navigaci i rozšířené realitě.
Toyota – Autonomní robot, který najde auto a doplní mu palivo
Toyota si nechala patentovat autonomní zásobovací vozidlo, které by mohlo samo přijet k zaparkovanému automobilu a doplnit mu energii. Nemuselo by přitom obsluhovat pouze jeden konkrétní typ pohonu. Patent počítal s doplňováním benzinu, vodíku i elektrické energie. Majitel auta by prostřednictvím aplikace nebo palubního systému oznámil, že potřebuje natankovat či dobít. Robotické vozidlo by obdrželo polohu automobilu a autonomně se k němu vydalo. Po příjezdu by správně identifikovalo vůz a umístění jeho plnicího nebo nabíjecího otvoru. Pomocí kamer a dalších senzorů by přesně zaparkovalo vedle něj. Robotické rameno by následně otevřelo kryt, připojilo odpovídající koncovku a zahájilo doplňování energie. Celý proces by mohl proběhnout bez přítomnosti obsluhy i majitele automobilu. Uživatel by tak nemusel zajíždět k čerpací stanici ani hledat volnou nabíječku. Služba by byla praktická na velkých parkovištích, v podzemních garážích, u letišť nebo v areálech firem. Jeden robot by mohl během noci postupně obsloužit desítky zaparkovaných vozidel. U elektrických aut by mohl převážet vlastní akumulátor, zatímco u spalovacích a vodíkových vozů by potřeboval bezpečné nádrže. Právě manipulace s hořlavým palivem bez lidské kontroly představuje jednu z největších překážek. Systém by musel spolehlivě rozpoznat únik, špatně nasazenou koncovku, poškození vozidla nebo přítomnost lidí v nebezpečné oblasti. Problémem by byly také rozdílné tvary dvířek, konektorů a umístění plnicích otvorů u jednotlivých modelů. U elektromobilů je však podobná automatizace podstatně reálnější a robotické nabíjecí systémy již vyvíjí několik výrobců. Toyota svým patentem ukázala budoucnost, ve které se energie nebude hledat na čerpací stanici, ale sama přijede za automobilem.
Airbus – Vodíkový letoun schopný létat rychlostí přes Mach 4
Airbus získal patent na mimořádně rychlý letoun, který by kombinoval vlastnosti dopravního letadla, rakety a hypersonického stroje. Podle navrhované konstrukce by mohl dosahovat rychlosti přes Mach 4, tedy více než čtyřnásobku rychlosti zvuku. Cesta z Londýna do New Yorku by se teoreticky zkrátila přibližně na jednu hodinu. Let z Paříže do Tokia by mohl trvat méně než tři hodiny. Stroj by nepoužíval pouze jeden druh motoru, protože jediný pohonný systém nedokáže efektivně pracovat při vzletu, prudkém stoupání i hypersonickém letu. Při startu by letoun využíval klasické proudové motory umístěné pod trupem. Po dosažení určité rychlosti by se tyto motory zasunuly nebo přestaly používat. Následně by se zapojil raketový motor, který by stroj navedl do velmi prudkého stoupání. Letoun by vystoupal do výšky kolem 30 kilometrů, tedy výrazně nad běžný letový provoz. Pro vodorovný hypersonický let by potom používal náporové motory umístěné na křídlech. Jako palivo se v návrhu objevuje vodík, který by mohl být využíván v různých fázích letu. Neobvyklý profil stoupání měl pomoci omezit dopad sonického třesku na obydlené oblasti. Letoun by mohl přepravovat přibližně dvacet cestujících, a proto by se více podobal extrémně rychlému business jetu než náhradě běžného dopravního letadla. Patent zmiňoval vedle civilní dopravy také možné vojenské využití. Největším problémem by byla obrovská spotřeba energie, vysoké teploty působící na konstrukci a mimořádně náročná údržba několika pohonných systémů. Otázkou zůstává také ekonomika provozu a cena letenek, protože i dřívější podstatně pomalejší Concorde dokázal oslovit jen omezený počet zákazníků. Vodík navíc vyžaduje rozměrné nádrže a zcela novou letištní infrastrukturu. Airbus tento letoun nevyrábí a je pravděpodobné, že konkrétní návrh zůstane pouze patentem. Některé jeho principy však mohou ovlivnit další vývoj hypersonické dopravy, která by jednou mohla zkrátit mezikontinentální cestování z desítek hodin na pouhé jednotky hodin.
Patenty nejsou příslibem, ale ukazují možné směry vývoje
Při pohledu na tyto nápady je snadné získat dojem, že se technologické společnosti připravují na svět plný létajících skladů, robotických medvědů a kamer zabudovaných přímo v lidském oku. Realita patentového systému je však podstatně střízlivější. Firma může získat ochranu určitého řešení, aniž by kdy postavila jeho plně funkční verzi. Někdy jde pouze o výsledek výzkumu, který se později ukáže jako příliš drahý, nepraktický nebo technicky nerealizovatelný.
Další patenty vznikají proto, aby konkurence nemohla jednoduše využít stejnou myšlenku. Společnost si může chránit několik různých cest vývoje, přestože nakonec vybere pouze jednu z nich. Některé dokumenty jsou navíc napsány záměrně široce, aby pokryly co největší počet budoucích variant dané technologie.
To ale neznamená, že jsou neobvyklé patenty bezcenné. Mnoho technologií, které před dvaceti lety působily absurdně, dnes nosíme každý den v kapse nebo na zápěstí. Ohebné displeje se objevily ve skutečných telefonech, auta dokážou samostatně řídit v určitých situacích a umělá inteligence přirozeně komunikuje lidským hlasem.
Pravděpodobně se nikdy nedočkáme všech zařízení přesně v podobě popsané v patentových dokumentech. Jednotlivé principy se však mohou objevit v mnohem praktičtějších produktech. Laser nemusí nahradit celé stěrače, ale může čistit kryt kamery. Chytré oblečení nemusí člověka trestat za špatné držení těla, ale může jej diskrétně navigovat. Robot nemusí objímat návštěvníky zábavního parku, ale jeho měkká konstrukce může zvýšit bezpečnost strojů v nemocnicích a pečovatelských zařízeních.
Patenty proto nepředstavují přesnou mapu budoucnosti. Jsou spíše rozsáhlým archivem možností, slepých uliček a technických experimentů. A právě díky nim lze zjistit, jak neobvyklým způsobem někdy přemýšlejí lidé, kteří navrhují technologie pro svět, jenž zatím neexistuje.
