Zavřít reklamu

Máte rádi Apple Music? Pak pro vás máme skvělou zprávu. V rámci zkvalitňování magazínu Letem světem Applem na něm totiž budete od nynějška nacházet na konci každého měsíce souhrn těch nejzajímavějších nových alb daného měsíce, které by vám právě na Apple Music neměly uniknout. Výběr pro vás pak budu připravovat já – Jarda Konáš. Přeji příjemný poslech.

Idles – Ultra Mono

Těžko bychom na současné scéně dokázali najít kapelu, která tak skvěle přenáší punk do 21. století. Britská pětice Idles je neúnavná a nepředvídatelná: na jejich koncertech (a že do Česka jezdí rádi) se může stát cokoliv a pokaždé je to unikátní zážitek. Dokáží bavit publikum, dokáží rozjet mejdan, a zároveň glosovat současnou politickou situaci i společenské problémy. Nebyl o tomhle punk vždycky? Byl!

Nová deska Ultra Mono tento aspekt jen podtrhuje. Idles opět v textech rozebírají maskulinitu, náladu ve společnosti, třecí plochy mezi společenskými vrstvami, nově ovšem reflektují i sami sebe, resp. co s člověkem udělá popularita i zápřah v hudebním průmyslu. Nejde ovšem o žádné apely na první signální, naopak, Idles jsou vtipní, zábavní, pohotoví a pokud s nimi nikdo nesouhlasí, pořád mu nabízí, že si na ně může alespoň zahopsat. Skvělá deska.

Marilyn Manson – We Are Chaos

Doby, kdy Marilyn Manson posouval hranice tvrdých kytar a kolíkoval jim nová území skrze progresivní vizualitu, jsou dávno pryč. V posledních letech dokonce média neplnil ani tak svou hudbou jako eskapádami typu močení do publika. Nutno dodat, že průměrná úroveň posledních studiovek situaci nahrávala.

A teď americký hudebník přišel s deskou We Are Chaos, přímočarou výpovědí, kde se soustředí na celkovou kompozici, autentické emoce a vlastní výpověď místo teatrálních gest. Na jednu stranu tak přišel s téměř rockově standardními skladbami, na kterých může zase stavět v posledních letech dodýchávající koncertní setlisty, na stranu druhou místy překonává sám sebe. Například závěrečná Broken Needle je vygradovaná způsobem, že si nijak nezadá s Mansonovými opusy z nejslavnějších desek. Není to nejlepší Mansonovo album, je to ovšem zpěvákův návrat ve formě, kterou u něj fanoušci řadu let neviděli.

Sufjan Stevens – The Ascension

Sufjan Stevens patří mezi nejoriginálnější songwritery své generace. Zaujal zastřeným, až skleněně křehkým výrazem s minimalistickým zvukem. To mu otevřelo dveře k úplně jinému publiku, než na jaké jsou indie-folkaři zvyklí: Stevense milují hipsteři z generace Y i Z, kteří by jinak o jeho žánrové kolegy ani nezavadili. Nutno dodat, že sám Stevens se žánru vzdaluje skrze experimentování a na desce The Ascension už pomalu opouští oběžnou dráhu amerického songwriterství, aniž by zamával na rozloučenou.

The Ascension je odvážná deska, vydat osmdesátiminutovou(!) nahrávku, to si dneska troufne málokdo. Jenže Stevens má co říct a má chuť měnit barvy, proto se posunul až kamsi do dreampopových vod, do elektroniky, ambientu a kdo ví po čem pošilhává dál. Jeho absolutní pohrdání pravidly žánru a chuť jít přímo proti nim potvrzuje fakt, že jako pilotní singl z desky vybral nejdelší, dvanáctiminutový track America. Zajímavý chlapík, tenhle Sufjan Stevens.

Doves – The Universal Want 

Stalo se něco, v co fanoušci Doves už ani nedoufali. Po deset letech od oznámené pauzy na neurčito kapela přišla s novou deskou a na jaro příštího roku dokonce chystají turné napříč domovskou Británií.

Deska The Universal Want dokazuje, že desetiletá pauza, během které se hudebníci věnovali sólovým projektům, na kouzlu Doves nic nezměnila. Vlastně jako kdyby se nekonala. Pořád jde o posmutnělý, procítěný ostrovní indie rock, který posluchače vezme na výlet do oblak. Změní jej v ptáka uprostřed hejna poletujícího krajinou, stačí se jen kochat pohledy do dálky a užívat si kličky uprostřed vzdušného oceánu. Takovou náladu v sobě hudba Doves měla vždy a má ji i nadále. Pro mě osobně jedno z nejdůležitějších alb roku. Možná nebude sbírat hudební ceny, ale ten vzkaz, že Doves jsou zpátky v plné síle, bohatě stačí.

Machine Gun Kelly – Tickets to My Downfall

A na závěr skok do světa virálních celebrit. Machine Gun Kelly je hvězdou generace YouTube, jeho klipy sbírají zhlédnutí po milionech, jeho koncerty jsou narvané teenagery, kteří na potetovaném blonďákovi, co nedá jointa z ruky, můžou oči nechat. Machine Gun Kelly se během této dekády etabloval jako hvězda mladého rapu. Jako protivný sprostý kluk, který nejde pro beef daleko.

Jenže něco se v něm změnilo. Jeho nové album fanoušky možná zklame. Sice pořád obsahuje hiphopové prvky, ale Machine Gun Kelly se dal na pop-punk. A k práci přizval Travise Barkera, producenta, bubeníka Blink-182 a hlavně chlapíka, který pomáhá americkým raperům dostat do jejich hudby punkový vibe už řadu let. Společně pak tito dva pánové natočili desku, o které se bude rozhodně mluvit mezi fanoušky, ostatní si ji můžou poslechnout alespoň pro zajímavost, protože takový žánrový přerod se na scéně vidí málokdy. 

Související články

Dnes nejčtenější