Zavřít reklamu

Apple zažíval v devadesátých letech minulého století divoké časy. Zatímco v jejich první polovině nebezpečně balancoval na pokraji krachu, ve druhé polovině ho Steve Jobs po svém vítězoslavném návratu dostal z nejhoršího. V naší republice jste se ale tou dobou mohli setkat převážně spíše s klasickými PC s Windows, našlo se ale pár firem či domácností, kde kraloval Apple. Mezi nimi byla i rodina Johany Fundové, autorky FB a instagramové stránky Pure Devadesátky a knihy Devadesátky, která by se měla na pulty obchodů  dostat letos na podzim. Jaké bylo devadesátkové dětství s nakousnutým jablkem?

Píšeš knihu Devadesátky o devadesátých letech minulého století v České republice. Jedním z témat jsou hry. Já sama si vzpomínám na hraní Dyna Blaster, Prince of Persia, Wolfensteina nebo Mortal Kombatu. Tys to ale s hrami měla trochu jinak, protože vaše rodina vlastnila Macintosh. Cos nejraději pařila?

Z hlavy si vybavím například hry Oxyd, Prime Target nebo Wolfenstein. Oxyd byl taková logická hra, kdy hráč musel prostřednictvím černé kuličky sestavovat potrubí a generátory kyslíku. Prime Target zas byla klasická střílečka, která se odehrávala v amerických kancelářských budovách ve Washingtonu D.C. Hrála jsem ji hrozně ráda, ty americké interiéry mě dost bavily. Co se týče Wolfensteina, tak toho určitě představovat nemusím, co?

Hry na Macintosh moji spolužáci neznali.

Nicméně super bylo, že my jsme kromě samotné hry měli na našem Macintosh počítači i editor, ve kterém jsme si mohli vytvářet své vlastní mapy a levely. A to mě neskutečně bavilo. V editoru sis tak mohl vytvořit kolik tajných místností jsi chtěl, libovolně přidávat vojáky a psy, vytvářet dlouhé chodby, zkrátka cokoliv podle své vlastní kreativity a nálady. A následně sis to, cos vytvořil, zahrál. Tímhle jsem strávila opravdu dlouhé hodiny. Jako další hry si namátkou vybavuju třeba Čísložrouty, Snood, Blobbo nebo Space Junkie. Horší to bylo s tím, že tyhle hry moji spolužáci často neznali, protože na svých PC pařili něco jiného. Takže jsem byla smutná, že se jim se svými herními úspěchy nemůžu pochlubit. Nezbylo, než se o lepší skóre předhánět se starším bráchou, který by si určitě vzpomněl na víc her i jejich technické specifikace. Byla jsem ale zvyklá i na ty profláklé hry, protože ve školních počítačových učebnách jsme na PC pařili třeba Prehistoric a u kamaráda na počítači Mortal Kombat.

Když jsme si poprvé psaly, řekla jsi mi zajímavou věc – kvůli vlastnictví Macintoshe ses v devadesátkách cítila “méněcenná”, protože sis s kamarády nemohla popovídat o hrách. Tvůj první časopis byl vytištěn v úplně jiném fontu, než jaký jsme byli zvyklí z našich 386 s Windows 3.1. Jaký model Macintoshe jste měli a – můžu-li být tak drzá – jak jste se k němu dostali?

Když jsem byla přibližně v první třídě – takže asi tak v roce 1996 – pořídil můj otec domů v té době už pár let starý Macintosh LC II, což byl náš první rodinný počítač. Dle jeho slov nebylo o čem uvažovat, protože Mac OS byl díky ploše a ikonám v té době zcela nesrovnatelný s Windows, nabízel taky využití kvalitních grafických softwarů a navíc byl odolný proti virům. O 2 – 3 roky později nám v bazaru pořídil novější počítač, a to Power Macintosh 7200/90, kterým nahradil ten první. Na obou počítačích jsme hráli hry, vytvářeli textové dokumenty nebo poprvé zkoušeli internet.

V roce 2001 ovšem kvůli mizerné kompatibilitě Mac OS s Windows jsme pořídili domů také klasické PC, protože na těch starých Apple počítačích nešly otevřít třeba ani wordové dokumenty, jako je dnes naprosto běžné. Takže jsme potřebovali mít možnost psát například referáty do školy ve formátu, který si učitelé na svém počítači otevřou (na gymplu jsme totiž měli možnost odevzdávat úkoly na disketách).Ještě jsme později, začátkem nového tisíciletí, měli doma Power Mac G3 a následně Power Mac G4, ale kvůli té mizerné kompatibilitě jsme na běžné věci používali zmíněné PC, kde jsme se se starším bráchou střídali. Mimochodem, když jsme to PC pořídili, musela jsem si zvyknout na myš s levým i pravým tlačítkem! Z Macintoshe jsem totiž byla zvyklá jen na jedno hlavní tlačítko na myši.

Vzpomínáš si na nějaké technické specifikum devadesátých let, na něco, co by Ti o generaci mladší člověk nevěřil? Dnešním dětem třeba připadá nepochopitelné, že jsme staré počítače s Windows museli nejdřív vypnout přes nabídku Start, a teprve potom je ještě fyzicky vypnout tlačítkem.

Co se týče Macintoshe, tak mi v paměti utkvělo legendární potvrzovací tlačítko “Budiž”. Generace dnešních dětí by možná ani nevěděla, co to slovo “budiž” znamená, no ne? Samozřejmě nemůžu nezmínit pomalé vytáčené připojování k internetu, kdy za legendárních zvuků modemu až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se to opravdu podaří. A připojovat jsme se mohli až večer, kdy byl internet levnější. Nejhorší bylo, že ve chvíli, kdy někdo zvednul telefon, se připojení úplně přerušilo. To by si dnes mladší generace asi opravdu už nedovedla představit. Stejně jako neskutečně pomalou rychlost tiskáren nebo postupné načítání internetových obrázků, které se nakonec občas ani nenačetly. Samostatnou kapitolou by byly první mobilní telefony Nokia, na které se zpravidla vešlo jen 10 zpráv, takže bylo nutné je neustále promazávat.

Řada “dětí devadesátek” vzpomíná na to, jak si později ve Wordu hráli s WordArtem. V jaké appce jsi tvořila Ty? A pokud ji můžeš srovnat s Wordem, v čem se lišila?

My jsme na Macintoshi používali program ClarisWorks. Strašně mě bavilo vytvářet nejrůznější textové dokumenty a psát v programu třeba dopisy babičce, kdy jsem kombinovala různé styly písma a přidávala jednoduché černobílé obrázky. Také jsem v tomhle programu tvořila někdy cca ve 4. třídě svůj časopis, který se jmenoval Super Rybka. Ten jsme vytiskli na tiskárně StyleWriter (která mimochodem také byla od Applu, nechybělo na ní legendární barevné jablíčko) a následně jsem u otce v práci všechny stránky několikrát zkopírovala a sešila.

Ve Wordu jsem vytvořila i svůj první jednoduchý web.

Někde na starých disketách bych měla mít uložené ještě různé textové dokumenty z ClarisWorks a nebo nahrávky z audio programu, který jsme mohli používat, protože jsme k Macu měli externí mikrofon – ten byl mimochodem celkem hezký a ladil s designem Macintosh počítačů. A o WordArt jsem rozhodně nepřišla, když jsme v roce 2001 měli první PC, tak jsem ve Wordu také zkoušela různé nápisy a strávila tím dost času. Dokonce jsem ve Wordu vytvořila svůj první jednoduchý web o Harry Potterovi, protože Word umožňoval ukládat dokumenty v html formátu. Posléze jsem dokument nahrála na sweb.cz. Kvalitu toho webu bych raději nechala bez komentáře, haha.

Co se Ti vybaví, když se řekne “devadesátky a technologie”? Měla jsi nějaký vysněný kousek, který jsi chtěla vlastnit? U mě to třeba byl GameBoy, průsvitná pevná linka, počítač s Pentiem, později PlayStation, Nokia 8210 nebo iMac G3, i když něco z toho už je spíš ikonou počátku 21. století. Po čem jsi toužila?

V polovině devadesátek poblíž nás bydlela japonská rodina, k jejichž stejně starým dětem jsme si občas chodili s mým bratrem hrát na zahradu. Oni sice mluvili jen japonsky a my jen česky, ale to nám tehdy vůbec nevadilo, protože tohle v dětství není žádná překážka. A ty japonské děti měly hrozně moderní hračky, které jim rodina vozila z Japonska – vybavuju si třeba takovou malou elektrickou dětskou motorku, na které jezdily. Ty hračky jsme jim záviděli a já se ptala rodičů, proč takhle zábavné hračky taky nemáme. Vysvětlovali mi, že v Čechách tohle bohužel zatím k dostání není a mně to přišlo strašně nefér. Co se týče pozdních devadesátek, tak jsem si přála, aby rodiče měli záznamník, protože mě v amerických seriálech bavilo, jak si rodina po příchodu domů skoro pokaždé pouští vzkazy od lidí, kteří se jim nemohli dovolat. A samozřejmě jsem tajně snila o tom, že jednou budu mít svůj vlastní počítač, protože asi jako ve většině ostatních domácností jsme se na počítači museli v rodině střídat.

Jak jsme zmínili v úvodu, v Tvé knize Devadesátky nebude chybět téma technologií. Mohla bys našim čtenářům alespoň trochu naznačit, na co v této kapitole mohou těšit?

Ano, technologiím bude věnována samostatná kapitola. V té se věnuji různým fenoménům tehdejší doby, například kartám do telefonních budek, mobilním telefonům Nokia, počítačovým hrám (třeba legendárnímu DOOMu) nebo vzniku katalogového vyhledávače Seznam. Zároveň mají v této kapitole svou několikastránkovou autorskou vzpomínku 4 lidé: Ondřej Neff se ve své vzpomínce věnuje době, kdy v roce 1996 založil online deník Neviditelný pes. Ivo Minařík popisuje své první zkušenosti s internetem a s e-mailem. Ondřej Novotný zas vzpomíná na 31. prosinec 1999, kdy hrozila technologická apokalypsa Y2K. A autorem poslední vzpomínky v kapitole je Adam Konrád, který se od své lásky k počítačovým hrám dostal až do USA, kde pracuje v herním studiu Bethesda.

Zůstala jsi Applu věrná dodnes, nebo dáváš přednost konkurenci?

Ano, používám Apple výrobky. Ale i při jejich používání se samozřejmě sem tam naštvu. Koneckonců legendární duhové kolečko dokáže pěkně potrápit i trpělivé jedince. V práci používám pracovní MacBook Air, stejně tak doma mám svůj osobní Air. Dříve jsem měla Macbook Pro a ten mi vydržel snad 7 let, měla jsem ho hodně ráda, měl lepší displej a lépe se mi na něm pracovalo. Air mě přeci jen občas trochu zlobí. Co se týče mobilu, tak jsem si loni pořídila iPhone Xs, protože mi kvůli velikosti displeje už nestačil můj iPhone SE. Čekala jsem ale trochu lepší foťák, paradoxně se mi více líbí fotografie od přítele, který používá iPhone XR. Každopádně mi vyhovuje, že jak na práci, tak na volný čas mám produkty Apple. V předchozím zaměstnání jsem si musela po dlouhé době zvykat na Windows a občas to bylo náročné. Vlastně jsem si tehdy ani po 2 letech dennodenního používání nezvykla.

Kdy se můžeme těšit na vydání Devadesátek?

Kniha by měla vyjít na konci letošního října a bude k dostání jak v běžných kamenných knihkupectvích, tak i na e-shopu Albatros Media, které ji vydává. Všechny aktuality ohledně vydání knihy zveřejňuji na Facebooku i Instagramu Pure devadesátek.

Na závěr rozhovoru si nemůžu odpustit zásadní otázku: Dylan, nebo Brandon? 

Nemusím se ani na vteřinu rozmýšlet. Samozřejmě Dylan McKay. Navždy!

Dnes nejčtenější

Další články